„Markétko,“ zalkal tónem dojímavým
večer než usnul – a byl rozpálen,
já tušila, že pohnutou noc strávím,
jak stíny rostly, jak umíral den.
Zpívaly zvony písně velkolepé,
už zemi ruka něčí zastírá,
ó, pro co každé, každé srdce tepe,
a pro co to zde, které umírá?
Umlkly zvony, vzdálený jez hučí,
fialy vůně stoupá ze zahrad,
nemocný sténá, těžký sen ho mučí – – – –
Má krásnou hlavu, a ještě je mlád!
Na tmavém nebi lampy rozsvěcují,
a loďka měsíčná se pozvedá,
v pokoji vedle spáči oddychují,
chorému na rty úsměv usedá.
Hodiny bily, znám ty jejich hlasy,
jak s každé věže letí do noci,
modlím se, – ten by došel v nebi spásy,
neb ještě líp, zdráv vyšel z nemoci.
Můj Bože, umře snad, než hvězdy shasnou,
a s tou, již volal, už se nesetká,
a jak se dívám na jeho tvář krásnou,
zní v hlavě mi: „Kdo, kdo je Markétka?“
A myslím si: Kdo volal by mé jméno?
Ó, nikdo, nikdo! Slýchala jsem už
z úst nemocných: „Matičko, sestro, ženo!“
a „Markétko“ neznámý volá muž.
Noc červencová do oken se dívá,
teď v keři pták opuštěn zakvílel,
i duše má své těžké chvíle mívá,
jež se mnou nikdy nikdo nesdílel.
A co chci? Nevím. Slyším křídel vání
andělů božích, být chci jedním z nich,
a hlava moje znavená se sklání
nad opuštěná lůžka nemocných.
A vidím, vidím rozžehnuté svíce
v kostelů přítmí, cítím vonný dech
myrrhy, a varhan zvuky jásajíce
mi duší jdou v stříbrných akkordech.
V svůj tichý asyl do klášterní cely
šla zbožnosti jsem cestou jedinou,
do dnů mých dětských zvony chrámů zněly,
dny budoucí v dál stejně poplynou...
Nemocný vztyčil se: „A budem svoji,“ – – –
zašeptal, „půjdeš se mnou. – viď, – ty chceš? –
Krvácím z ran stržených v žití boji, – – –
Tvá láska pravdou je, ať vše je lež! –
Ty rány zahojí se! – – Já svou duší,
svým tělem obejmu tě – – – pro život, –
zlíbám tě – horkým rtem, jenž slzy suší“ – –
A s čela smrtelný si stíral pot.
K svým žhavým prstům táhl moji ruku,
myslil, že Markétku přivíjí blíž,
smrt nahlas volala v tom srdce tluku.
Ó, záře života! Ó, těžký jeho kříž!
„Markétko! – Markétko! – – – Má sladká ženo! –
Ty budeš jí, – – pojď,– – – ať tě zulíbám – – –
Srdce a nebe máme otevřeno, – – –
já nebudu tu – na zemi – již sám.
Tak dlouho nepřišla jsi! – Já již zoufal,
však přinesli mi konečně tvůj list,
že člověk ztracen není, jen když doufal, –
– – a já že věrností tvou mám být jist.
Já věřím ti – a mám tě rád, – – – my budem,
my budem šťastni – – Markétko, – – – ó, snes
květiny sem! – nehal se plachým studem, –
buď mou, – mou – – – mou, – Markétko, – – ještě dnes!“
A objal mne a přitiskl mne úže,
mým tělem vlna šla až k zalknutí,
to otevřena byla náruč muže,
a já v ní v prvním velkém pohnutí.
On objal mne a líbal horkým retem,
byl marným odpor můj vstříc závrati,
ó, žhavé rozloučení s celým světem
nás dvou, – – rač, Bože, při mně zůstati!
On k smrti loučí se, já k probuzení,
tu v prsou bouří příval neznámý,
ó, láska, láska, – jiné nebe není,
a pohádka je ono s hvězdami!
Na srdce bušící mou strhnul hlavu,
já třásla se, a on se zamlčel,
šlo štěstí jeho pod hřbitovní trávu,
můj osud – černý motýl – za ním spěl.
A srdce jeho přestávalo tlouci,
Markétku, lásku, nebe – ztrácelo,
jak srdce moje dlouhou smrtí mroucí,
jež ztrácelo, co ani nemělo.
Umřel. Byl konec radostí a boje, –
svou hlavu skláněla jsem k pelesti,
růžový rána dech pad’ do pokoje,
co nese odříkání, bolesti!
Kdo mrtvola chladnoucí u mne byla,
kdo Markétka, já nevěděla jsem,
jsou cizí mi, však noc ta probudila
vše, všecko ve mně, co mi bylo snem.
Za jednu noc mi otevřel se pramen,
zde v prsou – krve, slzí věčný proud,
by kolena cítila chladný kámen
a ruce kletbu vetknutých v ně pout.
Velikou bránu vidím rozevřenu
a za ní zápas – jedna záře, květ,
a to je svět: já cítím v sobě ženu,
a mohu jenom – Bohu náležet.
Za jednu noc kus pekla v sobě cítím,
neb ztratila jsem nebe na zemi,
oltáře mizí posypané kvítím,
svět hoří zázračnými růžemi.
Bojím se žití dálky, prázdné, stejné,
když kříž ponesu s klidem bez mezí,
a jak mi bude v noci beznadějné,
když němá bouře v prsou – zvítězí!...