STARÁ ZAHRADA.

Růžena Jesenská

Stará zahrada šlechtická, déšť erb nad vraty časem smyl. A tuší dávný, cizí svět a stopy zašlých mrtvých let, kdo procházkou sem zabloudil. Připadla nám jak list vybledlý v knize, s rozvlhlým písmem slzami a lety, v kronice stránka zažloutlá, a cize dnes chvějící se její dlouhé věty. Připadla nám jak opuštěná žena, jíž nechal čas jen teskné vzpomínání, a z květůhrstku vonícího sena, a z písní akkord bolestného štkání! My náhodou jsme přišli na podzim, když jako jeden nekonečný hrob pod listím žlutým, těžkým, spadalým splývaly cesty s drnem beze stop, když větve zřidlé jako bronzové se zableskly v posledních paprscích, a tiché umírání říjnové se vlhkou vůní tetelilo z nich. Ten skon, ta doba jeseně tak sluší v rámec těchto cest! Líp umírati vznešeně dovedou, nežli s jarem kvést. Zde nezříš pozdních růží oslzených, ni pestrých aster, barev chrysanthem, na zarostlých těch cestách zapomněných květ planý opadal a zlíbal zem. Šum tichý, ševel jak rtů pohyb pouhý se vlní vzduchem, šepot a vzdech dlouhý; snad těkají to duše sférou touto, a láká je sem dávné sladké pouto! Ztracené kroky, jež tu šustily, a sliby lásky, jež se daly tady, a přísahy, jež lásku zradily, zapadlé touhy v trávu do zahrady, hedvábné vlečky, písně s mandolinou tu vzdechem posmrtným dál plynou! Vše poetickým jenom stínem a paprskem jak v listí bloudí, a slzou, která s větví stéká, se chvěje tu. Dál jako řeka, jež mezi břehy v dálku bloudí dál kypí životnad tím stínem! Nic nezbylo tam z odplynulé doby, z těch románů, jež se tu zapřádaly, z těch soubojů, jež se tu odehrály, jen dva pomníčky nad němými hroby: kůňCasselhnědou hlavu ještě k trávě shýbá, a na pískovci sedí špačekAtaliba“. A zlatá pěšina dál listím vede a prořidlými stromů korunami. Pad purpur nebes na kamení šedé s nádechem sivé zeleni... Jame sami... A zahradou se tříští od západu blesky a nachem kropí větve, zvlhlé listí stezky, a jak by žlutý příval s břehů stoup’ – vše jedno moře... Nad ním přeražený jak osud sám se zvedá starý sloup, a těžká krůpěj kane přes písmeny, přes němý vzdech na kámen zachycený: Ach, könnten wir vergangene Tage künftig machen!“ Jak z dávných časů, když se duše vrací (nad něčím stanula, co se světa se ztrácí), jsme vyšli z parku... A hned za zahradou, jež světu zamčena je, tichá, snivá, silnice šedá do města se vrývá, roubena těsně domů dlouhou řadou. Ruch, život, práce, chvat zírá zde odevšad, muži a ženy jdou tou cestou zblácenou schváceni po práci. V prsou jim burácí chuť silná k životu, a přes tu mrákotu, jež se jich zmocňuje po tíží kladiva, ženu muž obejme, v zrak se zadívá, děti si z ulice zavolá, jak roj včel kdyby to do chudé světnice přiletěl! V těch hlavách co vře snů, myšlének výbojných, za dvacet, třicet letco činů bude z nich! Na růžích nelehnou, na růžích nevstanou, tvrdý je ten jejich mozolný chléb, těžký je zápas ten, rána jde za ranou, zdravě však v prsou těch zní srdcí tep, mocně se žilami krev hrne zpěněná, pro život, budoucnost do víru stržená! Tuší dav ten as, že marně nekrvácí: otvírá se mozek, paže rostou v práci, a z těch srdcí nová obrodí se, pučí, ale žití kalichdo dna pln je žluči. V illusích lid ten sklamán, zlomen, stlačen, šlapán bude, na jiných v krvi rudé křivdy páše sám v tom boji, se nové otvírají, než se staré rány zhojí, se souží, věčně touží, nedojde neb dojde k metě: přec je mocnou vlnou v světě, která v před se hrne, vzdouvá, síří, roste, dme a vstává, před níž zbledlý nimbus couvá, jehož růžeopadává. Ztichla stará zahrada. Je něma, teskně smutna, opuštěna ode všech, s tím, co chvěje se tu, co víc nemá, s památkami, stromy, loubím, květy, jako ostrov proudem podemletý, plný přepychu a ruchu v dávných dnech! Rostoucí ty prudké vlny zvenčí teď jižití odumřelou věnčí, skličují a jednou v západ krvavý jako list ji svadlý strhnou, odplaví... Marně lítostivý zachvívá z vzdech: Ach, könnten wir vergangene Tage künftig machen!“

Patří do shluku

astra, jeseň, podzim, podzimní, uvadlý, babí, listí, záhon, léto, akacie

85. báseň z celkových 227

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. JESEŇ. (Karel Babánek)
  2. VE CHVÍLI APOTHEOSY. (Jaroslav Vrchlický)
  3. Jeseň. (Jaroslav Vrchlický)
  4. ZA VOJÁKEM (Božena Benešová)
  5. Růžové listí. (Jaroslav Vrchlický)
  6. IV. STARÁ PANNA. (Jaroslav Vrchlický)
  7. Podzimní. (Milan Fučík)
  8. RONDA. (Vladimír Frída)
  9. Našemu žití. (Adolf Brabec)
  10. Podzimní motiv. (Jaroslav Vrchlický)