Ty vážné hodiny na staré stěně
zří dolů ke mně klidně, zamyšleně
a tikot jich tak srdcem po vždy chví mi,
jak zpívat bych měl jejich píseň s nimi.
Od mládí to již moje srdce tuší,
že starý stroj ten jistě má svou duši...
Je – matka má – ta byla dobrá žena –
od děda k svatbě dostala kdys věna –
a od té doby visí stále tady...
Vždy úctivě jsem jako chlapec mladý
zřel na ně, když svou moudře rukou
je matka řídila, a kterak tlukou
jsem poslouchal vždy v zbožném zanícení...
A nyní rcete, že v nich duše není!...
To bylo v čas, jak zima se k nám brala,
když matka moje, chudák, umírala,
zde na tom loži, právě před obrazem...
Jak zhasla ubohá, tu tímtéž rázem
hodiny umlkly, snad ze vděčnosti
neb ze smutku. Tak. – To jest, myslím, dosti
a nyní nevěřícím zmlknout sluší,
neb přisvědčit, že jistě mají duši...
Či příklad prostý, jeden nepostačí?
Nuž jeden ještě. Čas sic chvatně kvačí –
však dobrák jsem a každému vše sdělím.
Kdys rozmrzen jsa nad životem celým,
v svůj župan zabalen a s dýmkou v retu
se zavřel doma jsem, dal výhosť světu
a v hromad knih se jako v moře hroužil.
A marně duch můj v jiné kraje toužil,
já spjal jej otěží a dobře vedl...
Tu pozdě večer, červánek již bledl
a noční vůně ze zahrad sem táhla,
já seděl zadumán, má ústa zpráhlá
plnými doušky večerní chlad ssála; –
v tom jakás ruka v okno zaťukala.
Pozvednu hlavu, zvědavě ven vzhlížím
a ostrým krokem k oknu se hned blížím.
Hle, jaké překvapení netušené!
Dvé očí zřím a tváře uzarděné,
ret chvějící se, malou, měkkou bradu,
a vlasy, čelo, všecko ve souladu.
Pod hebkým šatem bujná ňader vlna,
ta ručka buclatá, tak kouzla plná, –
pak nožek tvar – a kdo ví vše již nyní,
mne pomátlo.
– Tak člověk časem míní,
že doma unikne vší zrádné zkáze
a za tím doma hřeší, věřte, snáze. –
Já chvíli stál jak přimrazený k zemi...
Krev vířila mi, ret však zůstal němý.
A marně namáhám se, ani slova
přes rty jsem nedostal. Vždy jenom znova
se vpiji v tahy rušitelky krásné...
Až pojednou tu, když mi dýmka zhasne,
já přijdu k sobě, a tru svoje čelo. –
Pak nevím sám, snad být to již tak mělo,
jak mohla splést se moje zdravá hlava, –
vždyť to jest ona, jež mi denně dává
své knihy číst, – ne, – není to přec jiná,
než jako vždy jen dcera sousedčina.
A v duchu divím se, že teprv dneska
jsem poznal ji, jak spanilá jest, hezká...
Dál zvu ji. Váhá jaksi. V malé chvíli
však u mne jest již její zjev tak milý...
A poprve dnes, po tak dávném čase
rozhovor mezi námi rozpřádá se.
Mně zdá se býti vzorem pravé ženy
a každou chvílku dříve netušený
tah v její povaze mně odkrývá se.
A pak ta něha! Oko skryté v řase,
neskrytá šij a záchvěv její hrudi
mně nový vždy jen v prsou obdiv budí.
Jsem rozechvěn. A nevím, jak to ani
vše přišlo, tisknu ret svůj k její skráni
a líbám v rty ji. Odpor klade malý.
Však marné vše. Mně tváře žárem plály
a rty jen hrály. Počala se chvěti,
já pevněji ji tisk však ve objetí...
Již jistě odvracel náš anděl tváře,
by nezřel hřích, tak plný teplé záře,
již jistě ďábel sletěl s pekla na zem,
by radosť z nás měl. Než však tímtéž rázem
hodiny počly bít na této stěně...
My oba ohlédli se vyděšeně
a jako mráz nás projelo jich bití.
Já vyskočil a chtěl je zastaviti
a konec učiniti mrazivému ryku...
V tom ona pozvedla se okamžiku,
– snad ozval se v ní výstražný hlas matky –
svůj vzala šátek, pak zjev její sladký
mi prchnul z jizby, zmizel v nočním tichu.
A konec bylo všemu: touze mé i hříchu. –
Zde mohu přestat snad. A nyní sluší
se tázat vás, zdá má stroj hodin duši?