Žádostka je bystrá, živá,
Ale nedočkavá, chtivá;
Před zrakem jí mrakota,
V mysli touha kormútlivá.
Na tváři hned tesknota,
Hned radosti jasnota
Jeví se, i vášeň divá.
Lahodné jest její snění,
Sladké její probuzení.
Ona den oslazuje,
Blahodala miluje.
Jej v milostném rozčilení
Příliš dívka starala,
A pro chvíle nestrpení
U výčitky se dala:
Tím milého zahnala.
Se smíchem odšel v rychlosti,
A nechal jí v zoufalosti.
Bezsmyslná běhala,
Po všem světě hledala
Nevěrného odběhlíka,
Nemohouc býť bez milíka.
Nejprvé šla ke dvoru:
„Viděli jste rozmilého?
Máte Blahodala mého?” –
Šprýmovníkům ve zboru
Zdá se říkať potvoru;
S smíchem praví, kde ho děla?
Kdo jest, aby pověděla,
By vypsala milého.
„Můj milý jest snadno znalý,
Ontě všecek dokonalý;
Laskav je na každého,
Každý laskav na něho.
Um má zdravý, smysl kalý;
Neznal nikdá svízele,
Všudy má své ctitele.”
Načež oni: “S bohem jděte;
Tu své ztráty nenajdete,
Taký člověk, díme vám,
Nepřichází nikdá k nám.”
Žádostka jde odtud k městu,
V klášter vezme první cestu,
Mníc, že tu své srdéčko
Najde v sídle pokojnosti.
Dí jí převor: „Děvečko!
Čekali jsme dlouho dosti
Hocha tvého pěkného;
Neviděli však jsme ho.”
Jeden bratr holený
Pravil dobrodružce naší:
Uspořte si cesty vaší,
Neb ten hošek milený,
Jestliže jsem pravdu slyšel,
Z toho světa v onen vyšel.”
Na ta slova hnětlivá
Vece dívka hněvivá:
„Milý brachu, já vám to dím,
Že ten, po němž smutná chodím,
Pro mne zrozen jedině;
Jistě bydlí v krajině,
V nížto můj se osud vije,
Jáť jsem živel, v kterém žije;
Kdo vám o tom jinak děl,
Ten nerozum pověděl.”
Potom krásná z toho zcestí
Pošla hledat na náměstí
Domnělého zběhlíka,
Nadějíc se najíť jistě
S krasomluvci milíka,
An ho malují tak čistě.
Jeden praví: “Myslíme,
Bude na omylu paní:
„Onť jest jenom v našem psaní,
Více o něm nevíme.”
Běžíc vůkol domu rady
Zamkne oči Žádostka:
„O, můj milý není tady,
V tomto sídle sporné vady,
Jeho jiná radostka,
Jeho jiné svedly vnady;
S předmětem mé milosti
Černé rotě Themidině
Není žádné svornosti.“
Jednak v chrámu Thaliině
Na divadle myslila,
Že milého spatřila.
Volaná jde na besedu
K rozkošníkům jako host,
Zvaným dobrá společnost.
Lidé tu líbého hledu
Mají ve svém způsobu
Jakous jeho podobu;
Ale čím vytvařovali,
Blahodala snažněji,
Tím, jak vidí, méněji
Jemu jsou se podobali.
Posléz dívka v zoufání
Z neplatného hledání
Domů přijde. Ledva vkročí,
V pokoji Milíka zočí,
An tu stojí v nadání
Náhlého se shledání.
„Trvej,“ praví, „v budoucnosti
Se mnou v sladké pokojnosti,
Nežádajíc přílišnosti.
Chceš se stále kochati
V mé milosti a osobě? –
Varujiž se žádati
Více nad to, než dám tobě.”
Žádostku a Blahodala
Nečechové málo znají:
Nech se dobrých Čechů ptají,
By jim jasna věc se stala,
Kam to podobenství cílí,
Co jest naše určení? –
Blahodala každý pílí,
Lid po něm mře tesknou chvílí;
I já jsem v tom domnění
Že jsem jeho v držení;
Ale chráním se to díti;
Kdo se jím kdy pochlubí,
Závist mu ho pohubí;
Chce-li jej kdo dlouho míti,
Hleď se a svůj život skrýti.