Jak staletý dub když se náhle kácí,
kol duní půda zhluboka a temně,
tak zachvěla se širá česká země,
když padnul’s Ty po olbřímí své práci.
A zachvěla se v hoři srdce steskem,
že dětem umřel otec nad vše drahý –
a smutek spěl od stověžaté Prahy
po osiřelém, truchlém kraji českém...
Skloněny meče, jež se křížem střetly,
bez vůdce národ v těžkém boji zůstal –
než, v oné chvíli nad obzorem vzrůstal
výš ke hvězdám Tvůj zářící stín světlý.
A bylo všem, že postava tvá přímá
se tyčí vysoko nad obzor tmavý,
že prapor vlaje u Tvé drahé hlavy
a mocné slovo Tvé zas v duše hřímá.
Jak druhdy v boje nejprudšího příval,
nad zbraní lomoz v bitev divém shonu
Tvůj kovový hlas jako srdce zvonu
daleko slyšitelný mocně hřmíval – :
Tak nyní hlas ten zaburácel znova,
zněl jako bouře, rozléhal se hřmící
utichlým lánem – stáli bojovníci
a v duši jich se nesla Tvoje slova:
„Dál, děti mé! U konce posud není
náš svatý boj – a plno nástrah vůkol,
veliký, mnohý ještě čeká úkol
a mnohý trud a dlouhé zápolení –
Však, děti mé, vás mnohý rozkol tříští
a samy jste si nepřítelem větším,
než ti, kdož proti vám... toť nebezpečím,
jež osudno být může v době příští!
Při nejsvětějším drahé vlasti jméně,
již půtka vaše každá v srdce bodne,
víc lásky mějte k sobě, děti rodné –
jen závisti, té mějte v srdcích méně!
Tať kletbou naší: zášť a závist bledá.
Té vůči svým se každý prve zhosti,
a víru mám, že dnes i v budoucnosti
ni nám, ni budoucím Bůh zajít nedá.
Vždy milujte se, jako bratři rodní,
a každý v srdci živ jen jedno přání,
kéž drahou vlast nám dobrý osud chrání
a odejme číš hořkých žalů od ní!
Jen její štěstí, blaho, rozkvět stálý
vždy vediž vás, a nikdy vlastní zájem,
v té snaze stůjte věrně k sobě vzájem,
nás hrstka zlobám věků čelit má-li!
Kéž lid můj, neštván v dychtění svém jarém
překotným hesel střídáním a spěchem
neklesá v duchu prvým neúspěchem
a hrdě nezpychá nad prvým zdarem!
Kéž národ můj, jejž chraniž dobré nebe,
vždy v úctě maje svá i cizí práva,
všem zlobám doby mužně odolává
a nikdy neopouští sama sebe!
Kéž národ můj, vždy neoblomně stoje
při svatém právu svém, štít povždy ryzí
si zachová a proti zlobě cizí
vždy vítězně z každého vyjde boje!
Ta naše stará nesvornost ať pouhou
se stane bájí; práce jen, z ní prýští
nám víra v lepší, krásné, volné příští,
ta povždy nejvyšší nám budiž touhou!
To přání nechať srdce všech nás prolne,
by drahé vlasti vzešla po bezpráví
a hoři všem jitřenka štěstí, slávy
a jitro krásné, radostné a volné!“
– – Tu závěť na svých rtech, tak dětem ztrácí
se velký stín v ty hrobu zmlklé taje.
Lid jeho jde, ten odkaz v duši maje,
vstříc novým bojům, k nové, další práci.
Kéž zaplane mu jednou slavné ráno,
o němžto sníval’s Ty, ó, velký kmete!
I jméno tvé v něm novou slávou zkvete
a v deskách dějin zlatem bude psáno.