Já s pláčem v očích svých – sen strašný zdál se mi
o samých mrtvolách, já bloudil mezi nimi –
jsem ráno vzbudil se: jak teskný pozdrav zimy
mha bílá snášela se kolem po zemi.
List suchý na okno mi pad' jak smutný vzkaz
kohosi drahého, kdo umírá a hyne
a smutně odchází v neznámé světy jiné,
zkad jednou nevrátí se také nikdo z nás.
A prvně v životě jsem cítil tíhu let,
mé zbylé naděje jak byl by někdo zlomil,
v životě poprvé jsem teď si uvědomil,
na zimu života že nutno pomýšlet.
Jak venku na pole a v lesy, na nivy
se mlha snášela jak smrti závoj bílý,
tak zvolna v duši mou v té zasmušilé chvíli
pad' smutek života v můj podzim tesklivý.
A jak na dávný sen, jenž hyne v paměti,
já sobě vzpomínal na uplynulý čas ten,
i já kdy mlád jsem byl a také chvíli šťasten,
když s láskou naděje nám život posvětí.
To dávno, dávno už... Co kouzla bylo v tom,
to všecko ztrhal mi a odvál vichr dravý
a jsem, jak haluzí když jeseň listí zbaví,
ve smutku ztrnulý a opadalý strom.
To dávno, dávno už, kdy pyšně v mládí rost',
podjaří minulo i jaro s květy všemi
a v léta úpalu pak bouře za bouřemi
se nesly nade mnou – dnes vše je minulost.
A z dálky zavanul poprvé ostrý chlad,
a znova bouře zlé květ za květem mi rvaly –
a bylo k zoufání a byly mnohé žaly
i mnohé bolesti – a jiné přijdou snad.
A podzim nastane, dnes vešel v duši mou,
v mé sny se rozvěsil jak mlha, kterou tká si
ze snů všech ztrhaných, dnes pozbavených krásy,
jež druhdy zářící mi kmitla žití tmou.
A zima nastane a přijde ostrý mráz,
sníh těžce napadlý zavane jméno chudé
a jméno zapadlé jen prázdným zvukem bude –
Ó, kdo si vzpomene, co žilo jednou v nás?
...Ať bylo tak či tak, dost na tom, byl jsem mlád
a byl jsem básníkem – netřeba čeho želet:
dost na tom, z duše mé když v časů bouřný přelet
jediná z písní mých zůstane jedenkrát.