Vzdálené hlasy neviděných lidí
sem zaléhají na kraj lesa ke mně.
Hle, dlaň svou štědrou otevírá země,
to doba žní je, kdy se z polí klidí.
Je ticho, a přec neskonalým ruchem
kraj celý hárá z daleka i blízka,
slyš steré hlasy, někde hoch si píská,
zvuk, jak se kosa brousí, chví se vzduchem.
Kdes táhlé ržání ozývá se z polí
a v daleku vůz těžký hrčí líně
a v Lažanech či kdesi ve Štveříně
dnes prvně cep se ozval ze stodoly.
A všecko to, zvuk utajených hlasů
i táhlé zapísknutí vlaku kdesi,
šum, kterým zvolna oddychují lesy,
a v poli vlnění se zlatých klasů;
Ta všecka pole, jež se táhnou svahem,
ten drahý obrázek mi z dětství známý, –
to všecko mluví ke mně, vzpomíná mi,
že doma jsem, v svém rodném kraji drahém.
Zde všecko ke mně mluví řečí jinou,
než vylhaná jsou cizích lidí slova,
zde všecko pro mne upomínky chová
a vzpomínky ty vlídně zevšad kynou.
Zde každá cesta známa mi a milá,
mez každá v poli, – upomínka svěží
z dob dětství mého na všem tady leží,
má mladost jak by se mnou tady byla.
Já cítím ji, jak tady v rodném kraji
se k duši mé a srdci mému hlásí,
a pohádky tak plné snů a krásy
zas duši moji světlem zalévají.
Já mladost svou zas cítím u svých skrání,
svou mladost, která srostla s tímto krajem,
jak vidím se, jak děti si tu hrajem,
boříce světy v dětském povídání.
Já cítím ji, jak ruce svoje klade
na čelo mé, jak tiše se mnou jde tu,
a slyším píseň splývat s její retů,
nadšenou píseň první lásky mladé.
A vidím se, jak bloudím tady polem
s tou první v srdci bolestí... Ó běda,
že od těch dob mne často smutek hledá,
že často prsa sevřela se bolem!
Ó rodný kraji můj, mně nad vše drahý,
zda milý poznáváš mne ještě, rci mi?
Přes hlavu mou se dlouhé snesly zimy
a starost mnohá změnila mé tahy.
Zda poznáváš mne ještě, který k tobě
se navracím? Ó rci, mne ještě znáš-li?
Kde láska je, jež květy čelo krášlí,
kde mladost má je, pověz, kde jsou obě?
Kde illuse, jež do světa mne táhly?
Kde sláva je, o které se mi zdálo?
Kde štěstí je? Ach, štěstí v světě málo
a květy duše povadly a spráhly.
Hle, tak se vracím do tvých polí, lesů,
jak unavený hledá pramen svěží.
A třeba mne bys poznával jen stěží,
já starou lásku svou ti v pozdrav nesu!
A vidím tebe, drahý, rodný kraji,
a cítím, že se přece hlásíš ke mně.
Hle, štědrou dlaň svou otevírá země
v té době žní, kdy klasy dozrávají.
Ó domovino má, mně toho štěstí
přej v lásce své, bych aspoň hluchým klasem
tvé nebyl úrody, až, sežat časem,
v klín předrahý bych v umírání kles’ ti!
A tak, klas plný jak se k zemi sklání,
má hlava jednou tiše ulehne si
a písní známou drahé, rodné lesy
mi do snů šumět budou bez ustání...