LETNÍ BOUŘE.

LETNÍ BOUŘE.
[37] Po žhavém letním dnu byl dusný večer. Když jsem se domů vracel, náhlá bouře mne překvapila v polích. Prudký vichr oblaky prachu zdvihal, stromy zmítal a před sebou hnal těžké černé mraky, jež nebe zastřely, že bylo tma jak o půlnoci; první velké kapky již na zem krápaly a záhy liják se spustil z temných mraků v huku hromů a blýskání. Já hledal útočiště, kde bych se chvíli skryl, než déšť se zmírní a vítr utiší, pak opět půjdu dál. A v duchu žehnal jsem, že deštník mám a na déšť myslil jsem, když slunce plálo. Konečně dostal jsem se šťastně k mostu jakési dráhy. Pod ním bude sucho, tam chvíli počkám, chráněn před bouří a lijákem... Leč jaké překvapení, když pod mostem jsem uzřel státi dívku v bělostných šatech, kterou asi též 39 zavála bouře sem, jak bílý květ rozkvetlé třešně... Z prvu nepoznal jsem, zda byla mladá, nehezká či svůdná, taková byla tma. Jen bílé šaty svítily do šera. Leč v záři blesků, kterými každou chvíli obzor vzplál, jsem mohl záhy si ji prohlédnouti. Jak byla krásná!... Asi patnáct let; v bělostných šatech z hebkých mušelínů a vzdušných batistů. V své ruce držela široký, bílý, florentinský klobouk, zdobený květy, který s hlavy sňala snad ve zmatku, snad by jej chránila. Pletenec kaštanových, světlých vlasů jí hlavu ovíjel jak zlatý diadém. Při prvním blesku zřel jsem, že se chvěla, při druhém blesku dívala se na mne pohledem dlouhým, velkých tmavých zraků, při třetím blesku její bledá tvář se rozjasnila plachým úsměvem... Náš osud smutný byl. My sami stáli pod černým mostem v této divé bouři, jež dále zuřila; blesk stíhal blesk, jim v zápětí zněl temný rachot hromu 40 a déšť se proudy lil. Já uvažoval: snad zdržela se někde na návštěvě u přítelkyně, s kterou celý den si vyprávěly první dívčí sny, smály se, hovořily, šeptaly, na stráň si vyšly, honily se lesem, trhaly květy rudých vlčích máků na slunné mýtině a v podvečer pak unaveny sedly mezi máky, že jejich odleskem jim tváře plály jak nachem červánků a jejich oči, zasněné, žhnuly jako celé zlaté. Tak byly šťastny, že i zapomněly na blízký večer. Teprve když lesem se stmívalo, tu loučily se spolu a ona sama vracela se domů, když náhlá bouř ji překvapila v kraji a jako mne ji rovněž zavála pod černý most. Po žhavém letním dnu, jenž zlatým sluncem zářil, květy voněl, teď stojí v temnotách a přemítá, jak dostane se domů, kde ji čeká světnice tichá, lampa rozžatá, a přivítá jí vlídným úsměvem jak marnotratnou dceru, jež se vrací po toulkách světem pozdě večer domů... Jak ale možno v tomto dešti jíti 41 v bělostných šatech z hebkých mušelínů a bez deštníku, jímž by aspoň skryla svůj nový, krásný, florentinský klobouk, zdobený květy,..květy... Tak pod mostem jsem snil, až nový šlehl blesk a osvítil zas její tvář, již ke mně obrátila, teď, zdá se, naschvál, abych lépe viděl, jak byla krásná, abych pochopil ten její úsměv, plachý jako ptáče. A její bledé rty se tiše chvěly příštími slovy, či snad tuchou pláče?... Mně bylo líto jí. Ten úsměv prosil, bych před bouří ji chránil, jíž se bojí, bych před deštěm ji skryl a doprovodil ji vlídně k domovu tou temnou nocí. A v duchu zřel jsem již, jak jdeme spolu, jak v moje rámě ruku zavěsila, jak celá vděčně přichvěla se ke mně a pod deštníkem mým se schoulila, jak pod velikým hřibem v lese bájí princezna vil se v dešti ukrývá... Mne lákalo to krásné dobrodružství s neznámou dívkou, jako pohádka, 42 leč brzy přešlo moje nadšení, otravná skepse zžírala mou duši, cos šeptalo mi, že jsem neznámou obestřel kouzlem, jehož ani není, že celý příběh sám jsem vybájil a kdo ví, jak sem přišla. A jak vždycky se ozýval zlý egoismus lidský: Nač vydávat se v této temné noci na pochybná a všední dobrodružství; kdo ví, kde bydlí ažaž, a snad bych musil tím lijákem jít na opačnou stranu a opět nazpět. Domů přišel bych až někdy k půlnoci. Ne, děkuji, je lépe zdržet se všech dvorností, hle, bouře přestává i blesky hasnou, jen déšť se stále stejnoměrně řine ze tmavé oblohy a bude řinout snad do zítřka. Nač ještě déle čekat? A nyní stalo se, co dosud vhání při pouhé vzpomínce mi do tváří ruměnec studu, co mou duši hlodá zoufalou výčitkou a oči pálí jak suchý pláč. Já deštník rozepial, vyhrnul límec svého kabátu a beze slova opustil svůj úkryt... 43 A ona samotna tam zůstala pod černým mostem, sama v temné noci v bělostných šatech z hebkých mušelínů a vzdušných batistů, co déšť se řinul kalnými proudy z černé oblohy... 44 Jako v předešlé knize epiky Dvojí království užil jsem i v těchto básních trochejů s předrážkou. V jamby nevěřím. Ale pokládal jsem za nutné pozměniti obvyklou formu. Kladl jsem totiž často na počátky veršů tříslabičná slova, která však nutno přizvukovati správně, na první a třetí slabice. Tím vznikly ovšem nepravidelnosti v rytmu, jednak z psychologických a uměleckých důvodů, jednak proto, že zpestřují chod trochejů a zabraňují jednotvárnosti. Stejně předložky strhují u mne vždy přízvuk na sebe. Upozorňuji na tyto úmyslné odchylky jen proto, že rovněž jiní básníci užívají a kladou tříslabičná slova na začátky svých veršů, jen že zjevně si přejí při tom, aby se přízvukovala nesprávně, totiž na slabice druhé. Neužívají jich tedy ani jako vědomých pomůcek uměleckých ani pro změnu rytmu, ale z nouze, a chybným posunutím přízvuku domnívají se zachovávati přesnou akademickou formu. Kdo ze čtenářů bude čísti mé verše nahlas a klásti při tom správný přízvuk, uvidí, kolik barvitosti a pohybu získaly, vedle jiných prostředků, tímto postupem.
A. B.
E: av; 2004 [45]