Jen daleko, jen daleko, zde všecko padá na mne,
ten výsměch zašlých illusí, smích drsný lásky klamné –
jen daleko, jen daleko z té vaší pusté vřavy,
kde zní jen křik váš kramářský kol umučené hlavy.
A tam snad přec bych zapomněl, jak bídným každý z nás,
a tam ta pouta otrocká bych volně s rukou střás’
a jasmín sobě ovinul kol umučené hlavy.
Jen daleko, jen daleko z té vaší lásky bídné,
tam přec snad slunce jasnější z těch mraků povyhlídne,
a nezamrazí duši víc smích váš, vy lásky lháři
a ani pohled vylhaný mi do snů nezazáří.
Já vámi uštván, utýrán a šťasten ani den
a teď už k smrti umdlený a věčně nekliden –
a jeden úsměv vřelejší mi do snů nezazáří.
Vše ztraceno! – vše ztraceno! – Ó jděte, jděte, jděte!
Je jedovatý pohled váš a ruce vaše kleté,
váš každý dech ten otráví a slovo každé spílá,
ztad láska dávno ulétla, ta holubička bílá.
Vše ztraceno! – vše ztraceno! – A láska není tu,
vám s bohem, touhy sřícené, zde není soucitu,
vše darmo! naděj ulétla, ta holubička bílá.
Vše nadarmo, co snil kdy duch a čím krev spánků vřela,
vše nadarmo, vše ztraceno, už naděj odumřela
a leží, mrtvá, ztracená, ta drahá mrtvá v zemi,
a já jsem sám a na čele pot mrazný chvěje se mi.
Huronský váš křik šílený ten zajásal a pad’
do dumných žalmů pohřebních, jak šla ta mrtvá spat –
a jak jí v smrti, na čele pot mrazný chvěje se mi.
Tak umřela a každý z vás rád hlínu na ni házel,
z vás každý rád, já šílený ji k hrobu doprovázel,
a noc pak byla, těžká noc a všemu oddech dala,
jen do té duše na věky a těžce napadala.
A tys tam spala, ubohá a drahá, z chvíle té
já jsem tu šílil po tobě v té noci prokleté,
jež v duši chmurnou na věky a těžce napadala.
Tak dokonáno! Umřela. Já sám tu zůstal bez ní,
a nic než výsměch zlotřilý do smutku mého nezní.
A když už všecko umře ti, co můž’ tě ještě vábit?
Sem dejte popel na hlavu a zapomnění hábit,
sem sandály a žaltář sem... nic nechci, jen být sám,
ta vaše pouta otrocká rád s šije setřásám
za jednu chvíli poklidu a zapomnění hábit.
Tam snad by ke mně přišla zas a věnce by mi vila,
tam aspoň ve snu přišla by a mne by uzdravila
a já bych dýchal volný vzduch, ne sytý zradou, hříchem,
a duši svou bych opojil tím nekonečným tichem.
Jen daleko, jen daleko, ó já to dobře vím,
to otrávené žití své tam ještě uzdravím
tou svatou lesní samotou, tím nekonečným tichem.
A snad i láska ulétlá v to choré srdce bědné
se ještě zpátky navrátí a na čelo mi sedne...
jen daleko, mně teskno už, ven z této dusné vřavy,
kde jenom trní ovito kol utýrané hlavy –
a tam ty mrtvá zašeptáš: „Tys přišel“ – jen a níž
tu hlavu svoji předrahou k té rakvi nakloníš,
kde jasmín mlčky oviješ kol utýrané hlavy.