Ty poslední, která’s mi ještě zbyla
z celého toho žití,
ty blouznivá a krásná hvězdo bílá,
ty veliká a čistá,
i tvá, i tvá zář zvolna se mne straní
a zapadá mi v mlze
a hyne mi... A nesmím říc’ ti ani,
čím byla jsi mi vždycky
v těch zašlých dnech, čím drahá nyní jsi mi,
když bolest skráně rve mi,
když odvály už drsné vichry zimy
i lásku mou i štěstí
a všecko to, co chvíli nás tu těší,
čím člověk méně trpí,
čím jarmo žití je tu méně těžší.
Ó, to je k smrti teskno,
ó naději! – i tvůj už zapadá mi
svit blouznivý a snivý
a já jsem sám, jak vždycky jsme tu sami,
když neštěstí a smutek
se hlásí k nám – pak člověk nejvíc cítí
to osamění siré
a slova prázdná – člověk v propast řítí
se vždycky sám a všemi
tu kletý vždy. Ó naději, ó běda,
ó zůstaň, zůstaň, zůstaň,
před okem mým se vše to zašlé zvedá,
to všecko, co víc není.
Ó, vzpomínám si, volával jsem vždycky
tvé sladké jméno, drahá,
v těch chvílích, když, jak bolí život lidský,
jsem nevěděl to ještě.
Však já jsem věděl, dítě snů a žele,
že něco plá mi v skráni
a něco hoří v dětském ještě čele
a že to volá, pláče
a touží po čems, co tě darmo šálí,
od kolébky až k hrobu.
Už tenkrát jako příboj neustálý
to hučelo mi v snění,
já čekal jsem, že musíš přijít ke mně
s tou září v čele mladém,
že na své srdce přivineš mne jemně,
že přec tu šťastným budu
jen chvíli, chvíli. Ale nešla jsi mi
a já jsem volal darmo
a slzami jsem plakal krvavými
a probděl noci dlouhé.
Však stále ještě na tebe jsem čekal,
že přijdeš, jistě přijdeš,
a zas jsem tvého příchodu se lekal, –
neb já jsem zvyklým nebyl
mít štěstí v duši, nevěděl jsem ani,
zda dovedu je nésti.
Však stisknutí tvých vlídných, bílých dlaní
jsem nepoznal, ne, nikdy
svit oka tvého zářící a vlahý
mi neskanul v tmu duše
a andělské a vlídné tvoje tahy
se na mne neusmály.
Však viděl jsem tě často utýranou
a zemdlenou se chvíti,
a jak jsi sterou krvácela ranou
a kterak bídná, mroucí
jsi hynula na shnilé hrstce slámy,
s tím okem vytřeštěným...
Ó, kalné oči, co se chvělo vámi,
co letělo tou hrudí
a o čem neví žádný, žádný, žádný,
co pohynulo květů,
jichž dotknul se tvůj dech tak mrazně chladný
a ledová tvá ruka,
co zhaslo hvězd, kam ty’s se zadívala
tím kalným, smutným okem
a krvavá kam slza tvoje vzplála,
jak pálilo to žárem!
Oh, mně ty slzy duši otrávily, –
a je to už tak dávno!
Ne jako obraz vděkůplné víly
jsem zřít tě směl: – ne, chudou
a otrhanou zřel jsem tě a mroucí,
já tušil, jak už málo
je chvil, kdy srdce ještě smí ti tlouci.
Tak u kolébky mojí
už stála jsi, teď moje lůžko hlídá
tvé oko věčně mrazné, –
tak za hrob, tam, kam oko nedohlídá,
snad provodí mne stejně.
Jsi jako já, však já jsem dosud mladý
a ty už od počátku
jsi přebývala mezi lidmi tady
a ty tu stejně budeš,
až já už dávno v drsné zemi budu
a dávno hrstkou prachu.
A ve všem hoři, bolesti a trudu
ty lidem budeš září,
a klnout-li či žehnat budou tobě,
to nevzbudí ti úsměv
ni výkřik na rtu – ani tomu v hrobě.
Přec žehnám ti, buď zdráva,
snad jinde byla’s, když já volal darmo,
snad jinde byli šťastni,
když mně už těžkým bylo žití jarmo.
A přec mám v slzách oči,
když dívám se v tvé oko naposledy,
neb ty jsi byla družkou
mým prvním hrám a obličej tvůj bledý
já z dob těch ještě vidím
i pohled tvůj – ty’s dívala se se mnou
kams v dáli v dobách prvních
a mnohou noc, tak bouřlivou a temnou,
ty u mne byla’s věrně
a v první verše ty’s mi touhu lila
a první rány žití
svým políbením’s nově zacelila.
Ty se mnou zřela’s v propast
snů, vášní lidských, v drahých hroby teskné
jsi patřila, že tobě
víc nad jedním se oko nezaleskne
a věru nezachvíš se
tam nad tou travou, neb já byl ti cizí
jak lidem požehnání
a listu list, jenž vichrem v dáli mizí
a nevrátí se nikdy.