AUTO.

Bohdan Kaminský

Je nějak strašně líno dnes, k odpoledni se chýlí, pan Ořech vyšel na náves, a chudák, měl dlouhou chvíli. Na návsi bláto, husy v něm, dál trochu slepic a kuřat, ve stínu klímá pod stromem dráb, slavný zdejší úřad. Kejhání husí ozve se, ozvou se zpěvní vepři, – Ořechu, téhle fadesse resolutně se vzepři! Byl na to líný, zvolna zív pohodlně tak, líně, dál slavný úřad jako dřív jen palci točil v klíně. Dotěrná moucha přesměle beze vší opovědi usedla jemu na čele, – nechal ji, tam sedí. Hleděla po něm úkosem, šilhala vpravo, vlevo, pošimrala ho pod nosem, řekla: „Spí jako dřevo.“ Sedla mu potom na řasy zlomyslný to nápad! Hnul brvou, a nic. Řekla si: Pane, ten umí chrápat!“ Procházela se po kníru, protáhla líné tělo, zmizela v širém vesmíru, – že se lítat chtělo! Díval se Ořech na ten svět, na náves hloupou, všední takhle to chodí řadou let, pořád, a ze dne ke dni! Jaký to život? nelze si hrát s kočkami ni se psy k zbláznění! Z téhle fadessy chmurné propadal skepsi. Protáhse líně, mrcha pes, nuda zlá se ho chytí. Myslil si: „Je tu fádně dnes, psí je tu živobytí!“ Na návsi drůbež hoví si, jak blázen slunce pálí najednou čerchmant jakýsi se ozve někde v dáli. A zabručí tam z daleka do posvátného ticha, supe to, funí, zaheká, vřeští a hřmotí, vzdychá. A co by napočítal pět, zvuk bližší je a bližší, z dřímoty hlavu Ořech zved’, hádá, dobře-li slyší. Najednou se tím poděsí, jat k tomu nedůvěrou, vyskočí, oči promne si: Koho tam čerti berou?“ I drůbež vyplašena tím, strach vjel do hejna kuřat, vzbudil se náhlým leknutím již i sám slavný úřad. Bojovně postavil se v šik v udatenství svém starém, aPozor, dámy!“ kohout vzkřik varovně na svůj harém. Zakejhal houser na husy, ty zbledly, rázem vstavše cos na blízku již rámusí, ach, již jest pozdě na vše! Obludy posud nevidět, ji oblak prachu halí a stále blíž a stále vpřed mrak ten se ke vsi valí. Cos hrozného se řítí sem, v oblaku tom se tajíc a před tím zděšen, s úžasem peláší janek-zajíc. Ubíhá, letí hupky hup! s čela pot se mu leje, na hřbetě hrůzou zježen chlup: Zachraňte se, ó zle je!“ Vše chvátí náhlý, mocný děs, vše jato pustým štvaním: peláší Ořech, mrcha pes, i slavný úřad za ním. Vše rozčileno, v úděse, v panickém letí strachu a za vším jak čert žene se obluda v dýmu prachu. Vše zachvátí strach proklatý, co nohy i pracky, ubíhá kvočna s kuřaty i kohout hrdý, čacký. Jak nad hlavou když zahoří v to žhavé odpoledne, vše utíká jak tenoři, když zas to na sedne. A jen tak, co by řeklšvec“, auto je zas v pekle, dál supe, trhlý ztřeštěnec, hlučí a troubí vztekle. Obluda je v prachu kdes, náves je za s louží, benzinu vůně prvně dnes líně se návsí plouží. Strašidlo je za horou, dále tam soptí, troubí, – ale co za ním, potvorou, zůstalo běd a zhouby! Mladý tu vepřík, mrtvola, – již proň dozrálo zelí! Husy i kachny, dokola jídelní lístek celý... Jak nožem když ho zařeže, kohout statečný klestu, nevinnou krví drůbeže auto značil svou cestu. Husí krev teče v sirou zem škoda, tady se zkazí! I játra trpí úrazem vrazi! bezcitní vrazi! Ó lidé, lidé bez citu, sem jen pohleďte blíže, co drobečků jen leží tu kde nudle k nim, kde rýže? Jen Ořech, bdělý strážce vsi, živ, leč zmámen se motá, v dál hledí, zlostí odplivsi: Prohnala mne ta slota!“ Zázrakem vyvázmrcha pes a slavný úřad item, hádali, jaký byl to běs, jak se kmitv letu hbitém... Nikdo jim říci neuměl... Čas mnohou vzpomínku odnes’ – jaké ten ďábel číslo měl, oba nevědí podnes.

Patří do shluku

kocour, káča, kočka, mňoukat, kocourek, kotě, ocas, utíkat, utéci, čert

54. báseň z celkových 413

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. None (Viktor Dyk)
  2. 196. Nadšení. (Jan Petr Jordan)
  3. MINOTAUROS. (František Kvapil)
  4. Kocourek a Veverka. (Karel Alois Vinařický)
  5. Zatopeným sochám Karlova mostu. (Jaroslav Vrchlický)
  6. Vlaštovky. (Otakar Mokrý)
  7. NA ŠVESTKÁCH (Bohdan Kaminský)
  8. Soudný den. (Ranko Petar)
  9. Visio. (Vojtěch Pakosta)
  10. Romance. (Jaroslav Vrchlický)