Ty svatá pro svůj bol i pro žal
i pro své svaté z mrtvýchvstání,
jak často v snů tvých jarní pláni
srp jedovaté zášti požal
i s kořenem ti každý květ!
ó, vlasti má, kdo může říci,
jak tebe že jej osud hnět
a trýzní věčných muk a běd
tvé svaté srdce milující
v krev rozbodal!... Kdo jako ty
smí říci, v oku svatý zápal,
že celý svět se na tě sápal,
se nevděku i zrady chápal,
buď ze zášti či z lakoty!
Přec dále stojíš nezdolána,
ó, královno! V té vřavě velká
a svatá, čistá trpitelka,
ty čekáš úsměv toho rána,
kdy zavlá kolem štěstí dech,
kdy tvoje děti budou znova
ne poslední víc v národech,
kdy v pláně velkých, krásných Čech
zajásá píseň skřivánkova...
Ty víš, ta vzroste na chorál,
ó, matko, v slavné chvíli jedné,
až po té dlouhé zimě bědné
na vdoví trůn tvůj v slávě sedne
si posvěcený český král!
Půl století, co miliony
se rozjásaly k jeho chvále
a v svatovítské kathedrále
se rozjásaly všecky zvony –
Tys viděla své děti stát
kol trůnu tvého, kterak zřely
ten královský tvůj majestát,
a cítila jsi v očích tát
slz radosti proud rozechvělý.
Ty tušila jsi jako v snách
v svém srdci sladkou tuchu jara,
tys cítila, jak práva stará
ti vrácena – stín Otakara
že na tvou hlavu ruce vztáh’...
A myslila’s, že bude zase,
jak bývalo, že k srdci tvému
zas štěstí skane, k diadému
zář hvězd, jak druhdy, zjásala se.
A myslila’s, tvých skrání nach
že opět bude štěstím zruměn,
že volný lid tvůj bude blah
a peruť vzepne v mocný vzmach
ten orel slavných českých uměn,
ples radosti že rozzvučí
se širým krajem, lid tvůj drahý
od stověžaté, svaté Prahy
až po tu chatrč nejchudší...
Leč král ten umřel... A ty, máti,
jsi opět byla vdova v pláči.
Tvůj stín zas prázdným hradem kráčí,
dob ždaje, až se naděj vrátí...
A vždy, když v noc se pohříží
kol celý kraj, se slzou v líci
k své koruně se přiblíží
a dlouho, dlouho pohlíží
vždy mlčky na ni při měsíci.
Ten bájný, krásný český skvost
tam rubínem a zlatem hoří,
tam sálá v jasném světel moři,
jak nechala jej v slávy zoři
tam velká, česká minulost...
A jak tam září sterý rubín
tou krví českých těl i hrudí,
ó, matko drahá, opět budí
se víra ve tvých prsou hlubin.
A ty v svém srdci, matko, víš,
že ten, jenž též tvé vzdechy čítá,
tvé slávy orel vzlétne výš,
že zas tu krále pozdravíš
v tom zlatém dómě světce Víta.
Ó, královno, já zřím tě stát
i venku, v nocích, bouř kdy ječí,
jak v slzách, nejsa schopen řeči,
tam s tebou český národ klečí,
jak žehná mu tvůj majestát.
Ó, matko, jak tvůj stín tam stává,
když vůkol tebe všecko dřímá
a nohy tvoje obejímá
tam osiřelá česká sláva.
A koruny té lesk a svit
tam dále hoří při měsíci
a na kolenou němý lid
a vůkol všude slavný klid –
leč svatá zář už na tvé líci.
Zpěv náhle roste na chorál,
ty, matko, víš, že v chvíli jedné
tu korunu prý ruka zvedne,
že na trůn k tobě v slávě sedne
si posvěcený český král.