KORUNA SVATOVÁCSLAVSKÁ
(1886)
Ty svatá pro svůj bol i pro žal
i pro své svaté z mrtvýchvstání,
jak často v snů tvých jarní pláni
srp jedovaté zášti požal
i s kořenem ti každý květ!
ó, vlasti má, kdo může říci,
jak tebe že jej osud hnět
a trýzní věčných muk a běd
tvé svaté srdce milující
v krev rozbodal!... Kdo jako ty
smí říci, v oku svatý zápal,
že celý svět se na tě sápal,
se nevděku i zrady chápal,
buď ze zášti či z lakoty!
Přec dále stojíš nezdolána,
ó, královno! V té vřavě velká
a svatá, čistá trpitelka,
ty čekáš úsměv toho rána,
kdy zavlá kolem štěstí dech,
kdy tvoje děti budou znova
ne poslední víc v národech,
kdy v pláně velkých, krásných Čech
zajásá píseň skřivánkova...
15
Ty víš, ta vzroste na chorál,
ó, matko, v slavné chvíli jedné,
až po té dlouhé zimě bědné
na vdoví trůn tvůj v slávě sedne
si posvěcený český král!
Půl století, co miliony
se rozjásaly k jeho chvále
a v svatovítské kathedrále
se rozjásaly všecky zvony –
Tys viděla své děti stát
kol trůnu tvého, kterak zřely
ten královský tvůj majestát,
a cítila jsi v očích tát
slz radosti proud rozechvělý.
Ty tušila jsi jako v snách
v svém srdci sladkou tuchu jara,
tys cítila, jak práva stará
ti vrácena – stín Otakara
že na tvou hlavu ruce vztáh’...
A myslila’s, že bude zasezase,
jak bývalo, že k srdci tvému
zas štěstí skane, k diadému
zář hvězd, jak druhdy, zjásala se.
A myslila’s, tvých skrání nach
že opět bude štěstím zruměn,
že volný lid tvůj bude blah
a peruť vzepne v mocný vzmach
16
ten orel slavných českých uměn,
ples radosti že rozzvučí
se širým krajem, lid tvůj drahý
od stověžaté, svaté Prahy
až po tu chatrč nejchudší...
Leč král ten umřel... A ty, máti,
jsi opět byla vdova v pláči.
Tvůj stín zas prázdným hradem kráčí,
dob ždaje, až se naděj vrátí...
A vždy, když v noc se pohříží
kol celý kraj, se slzou v líci
k své koruně se přiblíží
a dlouho, dlouho pohlíží
vždy mlčky na ni při měsíci.
Ten bájný, krásný český skvost
tam rubínem a zlatem hoří,
tam sálá v jasném světel moři,
jak nechala jej v slávy zoři
tam velká, česká minulost...
A jak tam září sterý rubín
tou krví českých těl i hrudí,
ó, matko drahá, opět budí
se víra ve tvých prsou hlubin.
A ty v svém srdci, matko, víš,
že ten, jenž též tvé vzdechy čítá,
tvé slávy orel vzlétne výš,
že zas tu krále pozdravíš
17
v tom zlatém dómě světce Víta.
Ó, královno, já zřím tě stát
i venku, v nocích, bouř kdy ječí,
jak v slzách, nejsa schopen řeči,
tam s tebou český národ klečí,
jak žehná mu tvůj majestát.
Ó, matko, jak tvůj stín tam stává,
když vůkol tebe všecko dřímá
a nohy tvoje obejímá
tam osiřelá česká sláva.
A koruny té lesk a svit
tam dále hoří při měsíci
a na kolenou němý lid
a vůkol všude slavný klid –
leč svatá zář už na tvé líci.
Zpěv náhle roste na chorál,
ty, matko, víš, že v chvíli jedné
tu korunu prý ruka zvedne,
že na trůn k tobě v slávě sedne
si posvěcený český král.
18