Šli chvíli parkem vedle sebe,
však cítili, že mezi nimi
jest dohráno... Leč jak si říc’?
Šla mlčky hlavu sklánějíc
a cítila, jak v duši zebe
ji pohled jeho, plný zimy,
studený pohled, který znova
a líp, než všecka lidská slova
ji v pochybnostech nenechával,
že pro ni ztracen tento muž,
že žhoucí jeho lásky nával
vychladl, zhasl, zmizel už,
že to, co zbylo její touze
v tom jeho srdci ještě dnes,
jsou dohořelé jiskry pouze...
Tu poznala, je konec všemu.
A ona, jak hrdinky dramat,
jež vídávala, k vůli němu
se odvážila muže klamat –
a náhle ten, jejž ráda má,
k ní chladně se a cize chová,
jde vedle ní tak beze slova
a téměř si jí nevšímá...
Když prvně k ní své oči vznes’
před dvěma léty, byl by za ni,
jež přece byla vdanou paní,
dal snad i život celý rád
a přísahal jí tisíckrát,
že nemůže si myslit ani,
jak bez ní žil by opět sám...
V rostoucí vášni, stále větší,
víc nedbal ani lidských řečí
a hrdě čelil domněnkám
svých známých, všemu nebezpečí,
ve kterém stále žili oba.
A dnes ta uplynula doba,
kdy láskou nevěrné té ženy
byl nadšený a přeblažený,
kdy koříval se její kráse,
jež plnila mu celou duši.
Ta doba přešla, – a jí zdá se
a ona v mukách ví a tuší,
že není už, čím dřív mu byla,
že jemu není víc tak milá,
že jakýs cizí, divný chlad
tu lásku jeho zvolna rdousí,
že víc a více cizí jsou si
a blízka je ta doba snad,
kdy on, teď střízlivější mnohem,
jí opatrně vyhne se,
své srdce jinam zanese
a klidně dá jí chladné s Bohem!
Šel, hůl svou v písek zabodal
a mlčel. Dlouho neřek’ slova.
Ni rámě jí dnes nepodal.
Úkosem pohlédla naň znova.
Cítila, jak jí skráně planou,
a všecka krev jak stoupá k líci.
„Vy, tuším,“ děla hledíc stranou,
„se chystáte mně cosi říci,
a nevíte, jak začal byste.“
A oči svoje plné hrůzy
naň upřela: „Já čekám, vizte,
a poslouchám.“ On zvolna v chůzi
se zastavil. „Jest pravda,“ děl
a do země se zahleděl.
„Nu, vidíte, že všecko vím
a uhodnu.“ – „Tím lépe. Nuže,
pak nebude vám tajemstvím,
že svět si o nás mluvit může.
A konečně, má dosti látky
to klepů hnízdo prokleté.“
„Vy chcete tedy konec krátký?
Já nudím vás, jen řekněte.“
„Ne, nenudíte. Ale přec,
uznáte sama na konec,
jak příjemny ty řeči jsou,
a jednou, jak je tuším růst,
k vašemu muži z lidských úst
se zcela jistě donesou.“
„Vy máte strach z těch lidských řečí?“
„Ne o sebe. Leč o vás jen.
Jest vaše pověst v nebezpečí.“
„A přece byl jste spokojen
a kliden po dvě léta celá,
kdy v úzkosti jsem já se chvěla,
mne, která klamala jsem jej,
mne podlou, ničemnou a bědnou
že vyžene muž s křikem jednou
v bídu a hanbu, v beznaděj...
A co jste vy mi říkal k tomu?
Že můžeme být jinde šťastni,
bych s vámi prchla z jeho domu,
že za mořem kdes domov vlastní
si vystavíme, žena, muž,
kde budem navždy svoji už,
až na věky, až do skonání...
Ne, to strach není o mou čest,
co mluviti vám se mnou brání...
Leč já to vím: to žena jest!“
„Snad. Máte pravdu.“ Oči obou
se potkaly a plály zlobou
a nenávistí. „A kde kvete
ta růže krásná? A vy chcete
se ženit?“ – „Ano, víte všecko.
Já opravdu to krásné děcko
si přivedu už záhy domů.“
„Lze přát jí mnoho štěstí k tomu.
A znám ji?“ – „Nevím, ale vím,
že vám ji sotva představím.“
Jí zlobou oči svitly znova
a chvěla se jak v bouři list, –
z těch očí líp než všecka slova
mluvila němá nenávist...
A na odchodu ruky ani
mu nepodala. Klobouk zved’
a lhostejně se díval za ní...
a druhou cestou dal se zpět.
Veselka jeho jednou z rána
potichu zcela, v tajnosti
beze vší slávy odbývána,
bez nádhery a bez hostí.
Do chrámu vezli nevěstu
v cestovních šatech barvy šedé, –
hned po oddavkách párek jede
do Italie na cestu.
Se září štěstí na čele
když z kostela šli manželé,
pár divných očí hleděl na ně:
tak jak by kolem šla jen maně
a náhodou, šla s mužem tady
ta láska jeho bývalá...
A lorgnonem se dívala,
jak z kostela šel párek mladý.
„Aj,“ řekla muži, „totě div,
ten větroplach se také žení?
Ne, to snad ani možná není!
Vždyť mluvilo se o něm dřív,
don Juan že to hotový...“
„Nu,“ děl muž její, „kdo to ví!“
a stranou hleděl na svou paní.
„Já sám jsem loni dostal již
ničemné anonymní psaní,
že také ty mne podvádíš, –
s kým, to už věru nevím ani...“
„Jdi, a že’s neřekl mi slova!“
A zasmála se. „Totě pěkné –
a on mi teprv za rok řekne!“
Za dlouhou chvíli ještě znova
se rozesmála vesele, –
ne, musila se smáti tomu...
A za žertů a smíchu domů
šli oba šťastní manželé.