Dnes paprsk jakýs ozářil mé hlavy,
ton v duši pad’ a dosud hymnem zvoní.
Už dávno znikla, já sním dosud o ní.
To jako nebem kdy se plápolavý,
ó plápolavý, zářící a světlý
jas meteoru mihne věků z lůna,
že démantem vzplá v úžas tvému zoru
a jako vlídná, zlatá záře slunná
a neskonalá, věčná, neobsáhlá
vzplá růží sterou dálném po obzoru,
že pro ta kouzla ve klín ráje sáhla,
že vesmír celý ozáří a zjasní,
že vesmír celý velikou je básní,
jíž s nebe v čelo závoj hvězdný stáhla...
Tak uzřel jsem, smím věřit oku svému,
ó paní, rci, já osamělý, bídný,
že jeden paprsk tvého diadému
mi v cestu skanul soucitný a vlídný!
Ó dítě mé, ó snů mých paní sladká,
zda věřit smím, v tvých očí hloubi čtu-li,
co záře, vůně, jasna, plesu natká
v ten tichý, smutný život ustrnulý,
v tu samotu, kde zvolna, zvolna ztrácel
a has’ a tměl se sladký úsvit denní,
v tu samotu, kam v hrůzném zavíření
kdys před léty blesk náhle zaburácel
a v oku dosud hoří, hoří, hoří...
až duch pak roveň uštvanému oři
přes rokle, skály, útesy a srázy
se k letu vzpjal, bez cíle, zastavení,
bez úlevy, bez míry, bez oddechu
a smilování – hýří, letí, pádí,
jak v prázno sny a všecky touhy mládí –
až vysílen kles’ zakrvácen v mechu,
kde kolem tolik, tolik hloží vzchází...
Ó rci, ty tichá hvězdičko má snivá,
zda retem svým kdy zlíbáš mroucí čelo,
když tisíc vášní bouří zahučelo
v něm znovu zas, že věky pobolívá?
Ó jen to oko, jež mne jarem hřeje,
ó jenom paprsk, kdy den v pláči zmírá,
jen snů tvých balsám v rány duše mojí,
svit lásky tvé v noc teskné beznaděje
a zoufalství, jež spárem hruď mi svírá,
jež nikdy, nikdy nikdo neukojí...
Ó více ne, ó ne, ty královno má,
než jednou, jednou svého zraku zoří
mne zulíbej, jen jednou, jednou rtoma
své lásky tiché žhoucích schladiž skrání,
jen tento svit, jenž z čela se ti line,
kéž zjasní mi ty kraje nehostinné,
ten smutný kraj, kde v teskném zadumání
se potácím tou dlouhou cestou k hrobu...