Návrat k domovu.

Návrat k domovu. (Z Německého r. 1843.)
Buď mi pozdraveno! PozdravenoPozdraveno, Oudolí mého domovu drahé, Jak se tu rozléháš Před mým okem v slzách plesajícím, Posledními Loučícího s tebou se dne Ozářeno červánky! S vlnošumným šperkem osetých polí, S rozestřeným kobercem květoucích luhů, S lesknavým pasem jekotné řeky, S každou chyží, každým domkem, každým stromem, O družko mladictví mého, Buď mi pozdravena! 7 Na vrchu onoho pahorku, U paty pomníku „Osamělosti“ zasvěcenéhozasvěceného, V lesknoucím se rosou Jarním ránu, O kolikrát sem sedával! Slzícího mého oka Toužebné hledy V dálku těkaly bezkonečnou, A srdce a duše Mocným se mi dmuly pudem, Prostory změřiti světa, Ach! modrými horami Touhám mým skrytého, A modrým nebem. Pod onu lípu Ve chladný stín, Unaven dlouhým Doly a horami blouzením, Kolikráte sem si sedal V poledním parnu! Spočinout chtěl sem A klidu, ach! klidu 8 Nemoh’ sem nalézt; Neb v žilách se mi proudilo mocně, A myšlénky konaly skutky A záměry kuly. Pahorku, pomníku, lípo! Ještě vás vidím Všecky, jak před mnoha lety, Nezměněné, nesestárlé. Ač já – já! Jak se k vám opět vracím, Zase vás vidím? Života nátiskem Unaven, zemdlen; Všedností, ouskoky, boji Ohromen, skrocen; Oklamán láskou, Nadějí zmámen, Opuštěn vírou, Na moři života rozbouřeném Vyhostěnec bez kotve – Jak se k vám vracím, Zase vás vidím! 9 Dávno minulých co časů pověst Provívá mi to duší; Poražených co vojů davoria Hřímá mi to srdcem; Ač pružnosti ducha zmrtvené Nelze se zmužiti, Hynoucím v nečinnosti myšlénkám Nelze se vzbuditi K novému žití. Jen upomínek slze ronící zefir Přes záměrů mých mrtvoly věje, Jak na hřbitově tamto Soumraků rosné vánky Přes hroby vějou Mrtvého světa. 10