„Ať žije císař!“ Tento jásot zněl
v mé toulky po Paříži se všech stran,
z oblouků vítězných a slavobran,
ze vznosných sloupů, litých z bronzu děl,
urvaných nepříteli, z Louvru stěn,
kam císař kořist snášel, z Tuilerií,
kde za bouřlivých nocí u oken
stín jeho nesmířený dosud míjí,
z praporů rozstřílených, ze zbraní,
z přílb lesklých, kyrysů a medvědic
musejních skleníků to volání
vojsk jeho nadšených mi hřmělo vstříc.
Že stále žije, nejen v památkách,
i v srdci lidu, v onen den jsem zřel,
když dómem Invalidů, vnořen v snách,
jsem bloudil... Okny modrý svit se chvěl
jak luny zář a do hrobky se lil
na mramorovou rakev císaře,
kterému svět se příliš malým zdál.
Jak dlouho sny jsem oslněný stál,
již nevím sám, když náhle probudil
mě tichý šelest šatů, kroků ruch,
a dívka bledá jako ze snů tuch
stanula v mausoleu. Zlatý vlas
kol spánků tkal jí aureoly třpyt,
truchlící Francií se zdála být
v svém černém rouše, s velkou kyticí
sněhových růží, rosou slzící.
U hrobky zesmutněl jí modrý zrak,
pak zvolna brala růži po růži
a na rakev je dolů házela;
padaly tiše květy bělostné
na rudý mramorový sarkofag;
když hodila svou růži poslední,
tak tajemně, jak přišla, zmizela.
Zas osaměl jsem v dómu, jenž se stmíval,
a v roztesknění do hrobky se díval,
kde přísvit růží zrosených se chvěl
a bledl v tmách... Ne, neleží jen prach
na břehu Seiny v země hlubinách,
dál žije císař v srdci národa,
když po stu letech dívka přichází,
by sypala mu květy na rakev
jak milenci.
A její světlý zjev
mou duší později se kmitl zas,
když zřel jsem maršála, jak věnec klad
ku poctě Neznámého vojína
u kenotafu Brány Vítězné.
Tu rázem vysvitla mi souvislost,
pojící s přítomností minulost
v jediný mocný osudový kruh:
toť jeho věčně žijící je duch.
Jako když z mraků šlehne slunce zář
a odhalí dřív temnou kraje tvář
užaslým očím, v mojí duši svit
zpěv slavný o císaři, jejž jsem chtěl
už dávno psát a stále nevěděl,
jak titánský zjev jeho zrcadlit,
teď věděl jsem: jak mysl jinochů,
když spatřili ho na bělostném koni
v družině vévodů a maršálů
přehlížet pluky, které kolem šly
pod šumně vlajícími prapory
při bubnů víření, co pyšní orli,
Francie orli vždycky vítězní,
na slunci zářili jak ze zlata;
jak dětská srdce starých granátníků,
bručounů zjízvených, již táhli s ním
za jeho hvězdy světlem tajemným,
ať pouštěmi je vypráhlými ved,
přes bouřné řeky, v ruských stepí led,
v šedesát bitev slepě za ním šli
a teprve když zrazen Osudem,
pad v ruce lotrů, všemi opuštěn,
do rodných vsí se smutni vraceli,
by v chyších starých, v nízké světnici
při přástek louči matně svítící
spřádali o něm krásné pověsti...
Teď věděl jsem, že může to jen být
legenda barvami se pestřící,
jak na chrámových oken růžici,
epopej rušná, samý třpyt a lesk,
pochody, bitvy, zbraní hluk a třesk,
a za vším věčně nový jinotaj,
o dobrodružném Geniovi báj,
jenž všemu lidstvu nesl světlý sen
o zemském ráji, sám stál proti všem
a nakonec pad v boji nerovném,
odbojem tradic, zradou přemožen,
a nepřátel dav slavil vítězství,
ne myšlenkou, leč přesilou a lstí.
Korsika, ostrov granitových skal,
sveřepá výspa, strmý, srázný val,
kol něhož v mracích stříkajících pěn
oceán bouří, věčně rozezlen,
ponurý ostrov nedostupných hor,
kde ve vichru se zmítá černý bor,
kolébkou jeho. Když se narodil,
do siných blesků jekot bouře vyl,
a moře vztekle hnalo útokem
na břehy srázné v huku divokém,
jako by ostrov chtělo pohltit,
a v jeho řev se mísil větrů svist –
to v dějích lidstva obracel se list.
Již týden před tím divné úkazy
věstily příchod jeho; zjevila se
kometa hrůzná v oslnivém jase,
zář její tekla na břeh, na srázy
jak nachu splav, vše nítíc v ohňů žeh,
že celý svět se zdál jak v plamenech;
po celý měsíc stála na obloze,
a hvězdy houfně v nocích pršely
z jejího chvostu deštěm létavic
na hvozdy, hory, do roklí a skal,
co moře zrudlé bouřilo se víc,
jako by v hloubi temný vztek je rval.
Jak vidno jest, již jeho zrození
hlásala nebes věštná znamení,
a vyšší vůlí jen lze vysvětlit,
že ušel později všem nástrahám
anglických korvet, škunerů a brig,
útokům vrahů, spikleneckých dýk.
Ač v padesáti bitvách klidně šel
granátů ohněm, blesky bouřných děl
v svých pluků čele, zůstal nezraněn.
A jeho příchod k vojsku nový div!
Nebyloť slyšet o něm nikdy dřív,
až u Toulonu všichni s úžasem
jej zřeli dělům velet. Nebe, zem
se chvěly v bouři. Tlamy kovové
chrlily v město zhoubné ohně své
s hřebenu hory, z houštin, skalních stěn.
To střelba nebyla, leč soudný den,
hořelo město, přístav, černý dým
se valil k obloze jak z kráterů,
a potměšilý britský leopard
se v moře vrh a prchal k břehům svým.
U vojska na italské hranici
pak náhle zjevil se. Kdo před tím zřel
ty bosé tlupy, cáry strašící,
ty mátohy, jimž smál se nepřítel,
pochopit nedovedl proměny,
jež s nimi stala se, když přišel on.
„Vojáci,“ děl, „než měsíc uplyne,
jste vítězi! Vás čeká sláva, čest
v té zemi slunné, divuplných měst,
kouzelných záhrad, mlčelivých bání
v lombardské pláni.“ Vlastní víry žeh
do jejich srdcí chátrajících vdech,
že ihned na pochod se dali s ním,
jak na patách by křídla rostla jim,
k Arcole, Lodi, Dego, Rivoli,
kdo ví, kde všude byli. Prchaly
před nimi poděšené armády
jak ovce před orlem, jenž z oblaků
se vyřítí a vrhá v údolí
stín křídel rozpiatých. Tak splněno,
co vojsku slíbil. Italie žírná
jim byla stolem, jenž se prohýbal
pod tíží pokrmů a žhoucích vín,
jiskřících v číších. Mladé vítěze
vítala města chvojím slavobran,
jásáním davů, zvonů hlaholy
a krásné ženy z oken, s balkonů
jim úsměvy a růže házely.
Dvě léta minula, co k vojákům
promluvil v Nizze. Nyní nestáli
už bosi před ním, stříbrem svítily
teď jejich kyrysy a na čákách
se skvělo zlato šňůr, vždyť armád šest
v té době zničil, dobyl mnohých měst,
sta ukořistil děl a praporů.
V těch bojích po prvé se zaleskla
zářící jména: Murat, Augereau,
Bessières, Duroc, Lannes a Masséna,
jak první z reků, vévodů a králů,
již potom stáli kolem císaře
jak paladýni posvátného Grálu.
Vládnoucím direktorům v Tuileriích
bujela příliš vojevůdce sláva
a měli strach již z jeho návratu;
bylť lepší jako Caesar v Italii
než jako Cincinnatus v Paříži
a nejlepší by někde v Číně byl.
Tu vzpomněli si na plán jeho dávný
dobýti Východu a s radostí
mu vzkázali, by táhl na Egypt.
To vhod mu přišlo. Proto za krátko
byl Napoleon hotov k odplutí
a k armádě své pravil: „Vojáci,
vy dobře víte, že je Anglie
náš úhlavní a starý nepřítel,
jenž v celém světě brojí proti nám.
Já nedávno se vrátil z pobřeží,
kde prohlédl jsem naše přístavy,
Ambleteuse, Calais, Dunkerque, Nieuport,
i všechno loďstvo, jež má Francie;
žel, poznal jsem, že ještě není čas
pomstíti nesmířené porážky
u Kresčaku a Azincourtu. Zrát
necháme zlatou hrušku, Anglii,
až přijde podzim její, do klínu
nám sama spadne. Snad jste slyšeli,
že zpupní bejové, jež Angličan
potají podněcuje, tupili
posvátnou vlajku naši? Nuže, teď
nám chvilka zbývá, bychom ztrestali
urážku těžkou. Pojďme na Egypt!“
Tu velkým hněvem vzplála armáda
a všichni o překot se hrnuli
na lodě s křikem: vzhůru na Egypt!
S Napoleonem na loď vstoupili
největší rekové, jež nesla zem
od časů mytických, co s Jasonem
za zlatým rounem Argonauté pluli.
Bylť Desaix tady, chrabře, nezištně
jak Říman sloužící jen vlasti své;
s ním klidný Duroc, rádce rozvážný,
Napoleonův přítel oddaný,
jenž vlídným slovem, řečí laskavou
utišil často vznikající spor;
plul Murat s nimi, nový Achilles,
jenž v bitvy šel jak na slavnostní ples
oděný pohádkovou výstrojí,
svítící stříbrem epolet a stuh;
pak Junot, bouřlivák a dobrodruh,
Lannes, rytíř bez bázně a úhony,
jenž svoje čisté srdce bezelstné
rozdílel s všemi; byl tu olbřím Kléber,
budící zjevem svým již úžas všech,
kdož zřeli jej, neb všechny převyšoval
svou postavou jak homérovský bůh;
pak Marmont, Davout, věrný Berthier
a mnoho, mnoho jiných hrdinů
šlo za svým vůdcem v dálnou končinu.
Snad známo vám, že tenkrát na moři
sta křižovalo britských korábů,
střežících břehy africké, leč div,
oceán jasný, modrem zářící,
se zatáh mlhami, že plavčíci,
již na stožárech ráhny šplhali,
si neviděli v tvář. I praví báj,
že Nereidky, mořské bohyně,
úsměvné, plavé, láskou vzplanuly
k velkému Vůdci, když jej uzřely
na přídě lodi stát, a závoj mlh
na moře utkaly, by neviděn
unikl záhubě. A proto šťastně
u břehů egyptských se přistálo.
Kdo ví, že Egypt lidstva kolébkou,
že jeho počátky tmou pravěkou
se ztrácejí a jeho vědění
a moudrost tajemná jsou dědictvím
snad oné říše zvané Atlantis,
již zhltly katarakty mořských vln,
pochopí snáze úžas vojáků,
když v těchto cizích krajích stanuli,
v té zemi chrámů chmurných, obrovských,
kde zlaté modly, bozi podivní,
ti s tváří lidskou, oni zvířecí,
ti v tvaru rostlin, ptáků, ještěrů
a jiní, kteří dvojí podobu
na sebe vzali, zvířecí i lidskou,
ač z jejich zjevů, směšných na pohled,
svítalo cosi jako poznání,
že jsou to náznaky a symboly
pravd hlubokých a věčně tajemných;
v té zemi Pyramid, jichž vrcholy
jak u nás hory do modra se pnou
a skrývají prý bájné poklady,
ač jiní myslí, že to špýchary,
do kterých moudrý Josef ukládal
za časů biblických vše obilí
žní bohatých pro léta hladová,
leč pravdou bude, že to náhrobky
velikých faraonů, kteří v nich,
oděni v zlatá roucha, čekají,
až povede je před soud Anubis
s šakalí hlavou. U těch Pyramid
číhalo deset tisíc mameluků
a nespočetné hordy Arabů,
až přiblíží se vojsko Francie.
Když probudil poušť ranní zoře svit
jak úder meče na stříbrný štít,
a s výšin Embabehu, z táboru,
zableskly půlměsíce praporů
a hemžících se mameluků zbroj,
ukázal Napoleon do dáli,
kde ve slunečné mlze růžové
se na pozadí mokatamských hor,
modravě šeříkových, zvedaly
přízraky Pyramid, a k vojsku děl:
„Svedeme bitvu s vládci Egypta.
Na půdě, na níž stojíte vy dnes,
stál kdysi Amru, Caesar, Kambyses.
Vždy pamětlivi buďte, vojáci,
že s vrcholů těch obřích Pyramid
čtyřicet století se na vás dívá!“
Pak naposledy orlím zrakem svým
přehlédl šiky, pět svých divisí
v pět skupil čtyřhranů, jež bodáky
se zaleskly jak hradby z ocele,
kde skrývaly se temné jícny děl,
by sily zkázu v davy nepřátel.
A sotva Napoleon udělil
poslední rozkazy a do středu
jednoho ze čtverců se uchýlil,
by na svém koni, v plášti šedivém,
odevšad viděn, terč všech výstřelů,
sám řídil příští bitvy osudy,
tisíce jezdců v zbroji sršící
odlesky slunce, divou vichřicí
se řítilo již s výšin gizežských,
bej Murad v čele na svém komoni
jak labuť bílém, snědý, přeskvělý,
oděný stříbroskvoucí ocelí,
a mihotavý chochol z rubínů
se zeleného jeho turbanu
jak hvězda svítil. S křikem vítězným
se hnali jezdci k srubům železným,
v tom vyšlehly děl skrytých plameny
a celé řady ořů pádících
se k zemi zhroutily jak zkoseny
obrovským srpem, ale nové dál
letěly přes ně, že jak trsy skal
ve vlnách rozbouřených, ječících,
zmizely čtverce v jezdců příboji.
V oblacích dýmu, který zahalil
bojiště celé, jako závoji
kmitaly tváře, sněžné turbany,
třpyt půlměsíců, křivých šavlí blesk,
v sten raněných se mísil zbraní třesk,
ryk mameluků divých, řevy koní,
již vzpínali se před zdí čtyřhranů
neb pod ostruhou jezdců zoufale
v střed bodáků se skokem vrhali.
A v této vřavě, křiku, řinčení
Murada beje fantastický zjev
se míhal kouřem, jako pouště lev
v seč nejprudčí se vrhal, démonem
se býti zdál, jenž jako ze země
vyvstával náhle, na všech stranách zněl
hlas jeho mocný. Ale marně hřměl,
z ocele srub se ani nezachvěl.
Když v krátké chvíli ticha, oddechu
dým rozplynul se, kolem čtyřhranů
zřít spousty mrtvol, zbraní, turbanů
a řvoucích koní, jimž se valil z břich
proud krve rudý, šavle, prapory,
a z trosek těch se kupy raněných
jak vlny mořské, zpola ztišené,
zvedaly s nářkem; v dáli Murad bej
svých mameluků šiky prořidlé
k útokům znovu řadil. Napoleon,
by skončil bitvu, nový rozkaz dal,
a všechny čtverce železné se teď
srazily rázem, v půlkruh splynuly,
a tato dlouhá ocelová zeď,
z níž vyšlehaly stále blesky děl,
vpřed sunula se, aby zdrtila
smrtícím objetím lid Muradův.
Když viděl bej kol sebe padati
jak dechem smrti řady jezdců svých,
pochopil, že je všechno ztraceno,
a v divém trysku s hrstkou oddaných
do úzké průrvy vrazil, jediné,
jež zbyla ještě mezi nilským břehem
a nepřítelem, proletěl jak vítr,
mžiknutím zmizel ve vsi, nad Džizehem
pak za chvíli se opět objevil
už jako stín, jenž stále víc a víc
se vzdaloval, až zmizel za obzor.
Teď pěší vojska, zevšad sevřena,
v zoufalství vrhala se do Nilu,
jenž na svých vlnách do dalekých měst
unášel koní, mrtvých tisíce,
porážky velké žaluplnou zvěst.
V síň pohádkovou, jak jen Orient
ji vysnít může, s útlým sloupovím
z mramorů lesklých, do níž ze zahrad
šumících vodotrysků vanul chlad
s myrt zkvetlých vůní, sultán svolat dal
proslulých magů, kouzelníků sněm,
co měl jich v zemi, neboť žádná zem
na světě nemá tolik čarodějů
jak právě Egypt. Vědy tajemné,
jež kdysi kněží v chrámech střežili,
jim z rukou vypadly jak zrcadlo
a na tisíce kousků třpytivých
se roztříštily; kde kdo odnesl
tu větší, menší střep, jenž odráží
část velkých záhad, jakých pod sluncem
je stále víc, než rozum pochopí.
Tak jeden hady krotit dovede,
že tančí poslušně, když píská jim,
a jiný símě vloží do země
a za chvíli již z něho tajemně
keř vyrůstá, jenž květy zavoní,
pak odkvétá a v plody uzraje
před vaším zrakem; třetí do vzduchu
vymrští provaz, po něm k obloze
obratně šplhá, až se diváku
nadobro ztratí v stříbře oblaku;
ten opět za živa se pohřbít dá
a po měsíci vyjde z hrobu zdráv;
ten umí kîmsun z pouště vyvolat
a jiný z blankytného nebe déšť.
Ty všechny sultán k sobě povolal
a děl k nim smutně: „Drazí, raďte mi.
Jak mračno přišel ze Severu muž,
El Kebir zvaný, blesky sršící,
bejova vojska zničil, dobyl měst
a hrozí podmanit si celou říš,
říš naši svatou, Prorokovu zem.
Co činit mám?“ Tu šepot síní zněl
a zmatek hlavy k sobě nakláněl,
jak větrem ke klasu se chýlí klas,
pak z ticha zved se nejstaršího hlas:
„Je Allah mocný, říš tvá neblahá,
věřících vládče, v rukou Allaha,
soud jeho nezbadáš! Jen El-Modhi
zde může rádcem být.“ Tu sultán vstal,
by kázal ihned posly vypravit
s čestnými rouchy do hor u jezer,
kde sídlil El-Modhi; než stalo se,
divoký vichr zaburácel domem,
že rozlétly se dvéře ze sloni,
v síň vedoucí, a stařec velebný
na prahu stanul, patriarchy zjev.
Až po pás jemu splýval šedý vous
a temné oči z houštin obočí
jak orlu žhnuly. To byl El-Modhi,
veliký prorok, o němž pověst šla,
že z ženy pozemské se nezrodil,
leč na svém bílém koni Alboraku
se s nebe na zem snes jak na oblaku,
by naplnil, co psáno v Koranu,
že z ráje přijde lidu Mesiáš.
Za posvátného ticha stařec šel
k zlatému stolci, s něhož v ústrety
mu sultán sestupoval. Pravil kmet:
„Znám obavy tvé, vládče věřících,
co mohu, zjevím. Co však psáno jest
v Osudů knize zlatou runou hvězd,
změniti nelze. Ze severu muž
vždy bude vítězem a žádný voj
ho nepřemůže, dokud neskončí
své velké poslání. On boží blesk,
jenž zatuchlé a mrtvé ovzduší
starého světa divě proletí,
otřese trůny, smete koruny
dědičných vládců, hlasem hromovým
ze spánku vzbudí spící národy,
že pozvednou své hlavy kosmaté,
by dívaly se za ním v úžasu,
jak meteorem letí v časů noc.“
Když po těch slovech sultán v zoufalství
na stupně klesl, roucho roztrhl
a vlas i vous jak šílený si rval,
že všichni přítomní tvář zakryli,
by neviděli jeho krutý žal,
kmet velký děl: „Vstaň, vládče věřících,
je psáno dál, že nikdy Orient
mu neotevře bran. Jen Allah ví,
co jeho vítězný krok zastaví.“
A nečekaje odpověď svých slov,
dřív než se všichni mohli probrati
z úžasu svého, stařec odešel.
V té době Napoleon armádu
pouštěmi vedl, místy hrůznými,
nad nimiž rudé nebe měděné
se klenulo a slunce obrovské
pekelnou výhní žhnulo, pouštěmi,
kde vlny písku lesklé, třpytivé,
se v nedozírno táhly k obzoru,
jenž jako moře končil čarou světla,
svítící ostřím šavle tasené.
A nikde stopy života, jen ticho,
děsivé ticho, které svíralo
vojákům srdce. Pouštěmi je ved
jak Mojžíš v bibli, aby naposled
před Akkou stanul. Bylo k večeru,
když po prvé se město zjevilo
před zraky vojska. Na své horské pláni,
k níž stoupal příkrý svah, se rysovalo
na žluté obloze, kol chráněno
věžemi posupnými, hradbami,
jichž cimbuří se leskla zbraněmi
a děly hrozila. Tam vládl Achmet,
sveřepý stařec s bradou šedivou
a tygřím zrakem, oranžových svitů,
pod zachmuřeným sivým obočím,
s výrazem šelmy, jež si olizuje
s rtů tenkých ještě čerstvou slizkou krev
poslední oběti. Šat nosil sešlý
jak žebrák nějaký, jen turban modrý
a bambitek dvou, v pasu trčících,
korunty ozdobené rukověti
svědčily o hodnosti vezíra.
V své tvrzi skupil Achmet zbytky vojsk,
dřív poražených, kmeny divošské
z neznámých krajů černé Afriky,
a vyčkával v ní útok Francouzů.
Před městem Napoleon mlčky stál,
obklopen generály, v myšlenkách.
„Jak dlouho tvrz ta může odolat
útokům našim?“ k Durocovi děl,
jenž zrakem hradby zkoumal, „za pár dnů
se město vzdá a potom v Orient
jsou cesty volny!“ V duchu již se zřel
v burnusu bílém s třapci zlatými
na slonu sedět, kolébavým krokem
vjížděti do měst, starých tisíc let,
kde chrámy bohů neznámých se tmí,
kde maharadžů zlaté paláce
na slunci svítí, za ním branami
se valí nepřehledné kolony,
turbanů bílých rozpěněný splav.
„Co v této krtčí díře hledat chceš?“
teď otázal se Murat se smíchem
a pohrdavě k městu rukou máv.
„V té díře,“ Napoleon odvětil,
„osudy světa dřímou, Murate,
k Persii klíč to, brána kouzelná
do Číny, Indie; v ní poklady
ukryty nesmírné a tolik zbraní,
že vyzbrojím tři velké armády,
Syrii vzbouřím, osvobodím lid
z otroctví jařma, z pašů tyranství,
v Cařihrad vtáhnu, z kořen vyvrátím
sultánů panství, světlou založím
na jeho troskách spravedlivou říš,
pak vítězně se domů vrátíme
přes Drinopol a Vídeň.“ S úžasem
teď všichni na město se dívali,
na věže, hradeb ozubený lem,
až přišla noc a nebe zelené
nad černých minaretů přízrakem
kouzelně rozkvétalo hvězdami,
jež ze tmy tryskaly, ne po jedné,
leč v celých trsech, pravé jaro hvězd,
tak zářící, že v srdce reků všech
z té žhoucí krásy zavál božství dech.
I Napoleon dlouho k nebi zřel,
pak Durocovi zádumčivě děl:
„Tam krásné hvězdy, světla ostrovy,
magicky vábí k sobě oči mé.
Takové hvězdy vedly Kolumba
bouřemi moří k břehům Indie,
k níž rovněž cestu hledám, pouštěmi.
On věřil v hvězdy. Já v ně věřím též!“
Míjely dny a dosud stála tvrz
a dosud v slunci plály růžemi
zahrady Achmetova harému,
jak by se vysmívaly odvaze
a neúmorné útočnosti vojsk,
neb sotva ráno rozbřeskl se den,
již kolony se hnaly po svaze,
ke hradbám města. Generálové
před svými pluky s šavlí tasenou,
olbřímí Kléber, Duroc, Berthier
a Murat v čele rudých dragounů,
již s koně slezli, aby s pěšími
ztékali hradby. Pokřik nesmírný
jak supů skřek se vznesl z cimbuří
z tisíce hrdel černých divých hord,
jimž velel Achmet, vezír krvavý,
tisíce seker v slunci zablesklo,
oštěpů, štítů, jataganů, dýk,
déšť kamení se snesl, šípů mrak
na hlavy těch, kdož vzhůru šplhali
a sraženi, se dolů řítili,
svým pádem druhy strhujíce v hloub.
Až jednou Lannes se zjevil na hradbách,
bohatýr jasný, vlas mu větrem vlál,
v levici třímal prapor Francie
a první zarážel jej v hradeb val,
pravicí kose vše, co do cesty
se stavělo mu; rozzuřil se boj
kol něho zběsilý, jak ďáblů roj
vířily všude tlupy černochů,
v něž granátníci jemu na pomoc
se vrhli teď, v tom Hassem divoký,
Achmetův přítel, stejně ukrutný,
zhléd z dálky zápas a již sem se hnal
jak války běs, již křivé šavle blesk
nad hlavou Lannovou se zamihl,
však nedopadl, divý Hassem sám
se skácel mrtev, skolen Muratem,
jenž, vida v nebezpečí přítele,
přichvátal vichrem, by jej zachránil.
A nyní Murat v davy nepřátel,
již zatím se všech stran se tísnili,
se vrhl nejhustší, byl strašlivý
jak anděl smrti, řady kosil jich
jak zralé klasy, šíře kolem strach
a zděšení, že tlupy arabské
prchaly před ním, ba i Achmet sám,
ač běsnil vztekem, rovněž stržen byl
pádícím davem. Murat před sebou
je hnal jak stádo spletí uliček
a v boje zápalu ni nepostřeh,
že odtrhl se od svých dragounů,
co Arabové, kteří viděli,
jak sám se octl, s novou odvahou
se blížili; leč Murat štěstí měl,
že cestou spatřil koně bez jezdce
stát v ulici, byl skokem u něho
a skokem v sedle a již dál se hnal,
kol rozdávaje rány zběsilé,
nepřátel zástupem se prosekal,
proletěl městem v stranu opačnou,
kde oceán své vlny zpěněné
o jeho skalné tříštil úpatí,
dorazil k břehu, lana rozetnul,
jež člun tu poutaly, a zpátky plul
vzedmutým mořem k svému táboru.
Zřel Napoleon čin ten odvážný,
jenž byl jen jednou z četných gaskonád,
za které někdy káral Murata,
ač v duchu toho divocha měl rád
pro jasný pud a sílu nezkrotnou,
jež vždycky v seče nejprudší jej hnala,
kde k úžasu všech jeho péra vlála
na rudé čáce v sponě ze zlata.
A denně nové divy chrabrosti
viděla Akka. Mnoho životů,
Francii drahých, padlo za oběť
pro její slávu, mnoho vzácné krve
zrosilo skalný svah a cimbuří,
a všechno marně. Nový bojovník,
ostatních děsivější, na pomoc
teď přišel Achmetovi, černý mor.
Již třikrát ve tvrz vnikli vojáci,
a nikdy udržet jí nemohli,
neb černý mor jich denně hubil víc
než zakřivené šavle arabské.
Zoufalství rostlo. Napoleon sám
pomáhal všude. Všichni viděli,
jak navštěvoval morem stižené,
tisk jejich ruce, v duších sklíčených
k životu radost nítil. Nadarmo
však dával příklad velké odvahy,
dál mřeli vojáci, mor zvítězil
a Napoleon s vojskem odtáhl.
Jak v poušti přelud fatamorgany
sen jeho krásný zhasl. Orient
mu neotevřel bran. Teď myslil sultán,
že přiblížil se vhodný okamžik,
by zastoupil mu cestu, se zlou však
se potázal, neb Napoleon vojsko
mu rozprášil a potom do Kaira,
v to město tří set zlatých kupolí,
se vracel vítězně. Tou cestou zvěděl,
že v Paříži vše není v pořádku.
Od koho zvěděl to a kde a jak,
záhadou zůstane. Snad pravda je,
co mezi Araby se šeptalo,
že Šalomounův prsten nalezl,
jímž říši džinů vlád a rozuměl
tajemné řeči ptáků, neboť nikdo
nespatřil posla ani kurýra,
ač jisto jest, že vojsko svolat dal
a toto pravil k němu: „Vojáci,
jsem na vás pyšný, zřel jsem zápal váš
i skvělé činy, nikdy v žití svém
jich nezapomenu. Až přijde čas,
vás odtud odvolám, teď musím však
pospíšit do Paříže. Poraženy
armády na Rýně i v Italii
a Francie se chvěje v úzkostech.“
Klébrovi odevzdal pak velení
a s několika ze své družiny
i hrstkou granátníků oddaných
do lodě vstoupil, lze-li lodí zvát
tu kocábku, tu hříčku mořských vln;
Fortuna slula však a proto snad
tak šťastně ve Francii přistála,
ač vše, co mělo vlajku anglickou,
dělové čluny, brigy, korvety,
číhaly na ni, by ji lapily.
Než z oněch advokátů řečnících
některý nadál se, byl v Paříži
a zahřměl na ně: „Co z mé Italie
jste učinili, z všech mých vítězství?
Já mír vám nechal, válku nalézám,
já přines bohatství a bídu zřím.
To vaše láska k drahé Francii?
Kam ctižádost se děla, aby svět
k ní vzhlížel v obdivu? Jste zrádcové,
jen vlastní prospěch máte na mysli,
ne její slávu!“ Když se probrali
z prvního úžasu, hluk ztropili,
tyranů spílali mu, Cromwellů,
a z rudých plášťů tasili naň dýky.
Tu obklíčit dal svými granátníky
síň onu rozlehlou, v níž křičeli;
hned umlkli, a všichni za ním šli
jak beránci... Tak stal se konsulem.
Teprve nyní bylo zřejmé všem,
že Napoleon víc než člověkem,
neb nedoved by žádný smrtelník,
zbudovat onen skvělý Řádu chrám,
v kyklopské práci snášet balvany
k základům jeho, stavět přístavy,
nábřeží, mosty, lodě, silnice,
zákonem novým vrátit zemi klid.
Dnem, nocí o svém díle přemýšlel
a ze všech krajů kázal povolat
ty nejmoudřejší, by mu radou svou
pomoci skytli. Ale žádný z nich
nemohl sledovati orlí let
myšlenek jeho, snésti očí lesk,
jež všude zřely, všechno pronikly.
A také žádný z rádců neunes
břemene práce, jež jim ukládal.
V sezeních nočních, jeden po druhém,
znaveni stálým bděním, usínali
při jeho řeči v křeslech. Pouze on
únavy neznal, horlil, vykládal,
až upozorněn tichem, všiml si,
že všichni kolem spí... Tu umlkl
a na stůl udeřil, že vyskočili
leknutím ze spánku, pak pravil k nim
s pohledem laskavým a úsměvem,
že všechna srdce vstříc mu letěla:
„Ministři, nutno zasloužit si cti,
že smíme budovati Francii.“
Tak po léta byl stavěn Řádu dóm,
až dokončen. Tu národ s úžasem
na chrám ten hleděl, v němž se snoubilo
vše v ladný celek, z pevných základů
do oblak rostl, kde se na báni
v paprscích slunce třpytil zlatý kříž.
Když národ zázrak tento uviděl,
když doslechl, jak davy nepřátel
hleděly dílo míru překazit
a vrahy najaly, by usmrtili
zákeřně stavitele, neváhal,
a jako dík a důkaz vděčnosti
korunu císařskou mu přinesl.
O korunovaci teď v Paříži
nádherné slavnosti se strojily,
ke kterým z Říma svatý Otec sám
zavítal s biskupy a kardinály.
Po celý čas ten s věží chrámů všech
kovové zvony mocně vyzváněly,
prapory trojbarevné větrem vlály
v průčelích domů, chvojím zdobených,
a nad hlavami davů hlučících
se kolébaly květin festony;
zpěv, hudba městem zněly, u fontán,
chrlících víno do svých nádrží,
lid se džbánky se tísnil, neboť každý
si po libosti nabírati směl
burgundské roučí. Když se večer snes,
tu z nesčíslných osvětlených oken
do ulic jasná záře stékala
na lidu zástupy, jež proudily
buď k nábřežím, kde raket lodyhy
se třpytně vznesly k noční obloze,
rozvily v květ a hvězdy sypaly
do tmavé Seiny bleskotavých vln,
buď k širým náměstím, kde cymbály
a housle k tancům zněly do svítání.
Sám císař ulicemi Paříže
projížděl s císařovnou v kočáře,
by radoval se se svým národem,
a lid je oba vítal jásáním,
a císařovna tichým úsměvem,
jenž všechny okouzloval, budila
nadšení v duších. A přec v radost všech
se smutek vkrádal, co pak nastane,
zemře-li císař jednou bez dědice,
na jehož příchod čeká léta již.
Co zatím šťastná Paříž jásala
v slavnostech skvělých, novou záminku
zla genius si našel, aby strh
do války říši. Cizí vladaři
sbírali vojska; nebylo jim vhod,
že člověk z lidu, jehož temný rod
byl sotva komu znám, se osmělil
usednout na trůně. Tak tedy začal
císařův zápas s králi Evropy.
Nejprve v Tuileriích konány
vojsk přehlídky, k nimž z celé Francie
se tolik hostů sjelo, prefektů,
zástupců krajů, šlechty vznešené,
i krásných dam, že staré arkády
se pestřily jak zkvetlé zahrady
barvami jejich šatů; nádvoří,
sypané pískem, v slunci jiskřícím,
mlčelo slavně; za ním pluky vojsk;
nejprve garda v dlouhých, nesmírných,
nehybných řadách, jež se modraly
jak lány chrp, pak všechny druhy jízd,
od kyrysníků v těžkých krunýřích
až k chasseurům a bílým husarům,
nakonec pěchota. Vše čekalo
na vzrušující velký okamžik,
až zazní povely a všichni vpřed
se bráti budou kolem císaře
na bílém koni. V slunce paprscích
šlehalo na tisíce bodáků,
kyrysy žhnuly, přílby blýskaly,
hýřily prudké barvy uniforem,
svítilo zlato dolmanů a čák.
A za vojskem se k mřížím železným
tlačily davy pařížského lidu,
kde hovor, smích zněl temným hučením
příbojů mořských. Náhle zmlklo vše;
slavnostním tichem kroky zazněly,
řinčící šavle, zvonil ostruh zvuk
pod peristylem ozvěnným, jímž císař
teď rychle kráčel v čele průvodu
svých maršálů a sešel do nádvoří,
kde u schodiště Rustan, mameluk,
ten štíhlý Gruzín, jasně modrých očí,
v turbanu bílém, s šavlí za pasem,
za úzdu držel arabského oře
se sametovým sedlem zeleným,
zdobeným zlatem. Císař vsedl naň,
a po něm vyšvihli se na koně,
stojící opodál, i ostatní
z družiny jeho. Očí tisíce
se rázem obrátilo k císaři
a všechno znehybnělo, ztrnulo,
jen vítr profukoval černou srst
medvědic granátnických, pohrával
v chocholech nesčetných a rozčeřil
tři dlouhá péra krále Murata,
že vlnila se v sponě ze zlata
s kalpaku jeho. Pojednou jak bouř,
letící křídlem vichrů blíž a blíž,
se rozburácel jásot nesmírný
„ať žije císař!“ Hudby zazněly,
vířily bubny, zlatí orlové
do výše vzletěli a prapory
zavlály šumně větrem, život vjel
v nehybné pluky, bleskly bodáky,
zasvitly šňůry, zbroj se zaleskla
a zvlnila se pestrých barev směs.
Nadšení zmocnilo se srdcí, ples
a jásot vzrůstal; davy jásaly,
jež za vojskem se mraky tísnily,
jásali hodnostáři, diváci,
skupení v mramorových arkádách,
jásaly pluky, garda jásala,
ba starý palác, svědek staletý,
sám zdál se opětovat volání
„ať žije císař!“ V tomto vzplanutí,
jež vojsko zchvátilo i všechen lid,
jediný císař zachoval si klid
a na svém koni seděl bez hnutí,
vznešený, prostý, v plášti šedivém,
vyrudlém dešti, v středu družiny,
hýřící zlatem. Čekal, až se ztiší
vír nadšení, pak jedním pohledem
uvedl v pohyb řady stojící,
a pluky šly... A císař mlčky zřel,
obklopen všemi svými maršály,
z železa muži, kteří život s ním
ztrávili na bojištích, mnozí z nich
dobyli sobě laurů nesmrtných
úžasnou odvahou a hrdinstvím.
Se zatajeným dechem hleděl lid
na tyto reky bájné, Murata,
kterému hřebec, černý jako noc,
se vzpínal pod čabrakou z tygří kůže,
knížete Neye, ryšavého lva,
jejž rekem reků nazval císař sám;
na Lanna, nového to Rolanda,
svou rytířskostí, srdcem ze zlata,
na Soulta, který drsnost ukrýval
pod usměvavou tváří preláta,
na Augereaua, pyšného jak páv
a zchytralého jako Odysseus,
na Berthiera, rádce Duroca,
oddané císařovy přátele,
na Kellermanna, Foye, Junota,
na Bernadotta, dítě revoluce,
neklidné mysli, nejsmělejších snů,
na Bessièra, Bruna, Davouta,
na tyto reky tváří bronzových,
již bojovali v bitvách nesčetných
za slávu orlů, volnost národů...
A pak to začlo. Léta pochodů
francouzských vojsk. Hned byli před Ulmem,
kde zajal císař celou armádu,
jež sama vlezla v nastraženou past,
hned u Vídně, a jako stáda hnal
zděšené pluky rakouské i ruské
až k Slavkovu, kde stanul nepřítel.
Když císař kráčel v šedém plášti svém
v předvečer bitvy vojska táborem,
pojednou vzpomněli si vojáci,
že právě dnes je první výročí,
co Napoleon na trůn usedl,
i ovinuli svoje bodáky
chomáči slámy, kterou zažehli,
že jako divem v nočním ležení
šedesát tisíc vzplálo pochodní,
šedesát tisíc hrdel jásalo
„ať žije císař“, hrály kapely,
sta bubnů vířilo a celou noc
se tábor zpěvy vojska ozýval
a nadšením. To byla předehra
dne příštího, kdy císař s maršály
na východ slunce čekal, aby dal
armádě pokyn k bitvě památné
tří císařů, jíž dokázáno zas,
že Napoleon z vojevůdců všech
je největší, že jako orel jest,
letící k slunci bronzovými křídly.
Když bojiště již halilo se šerem,
šel císař s Durocem a Berthierem
a cestou četl bitvy příboje
z ležících mrtvol, zohavených těl,
ze šklebů koní, zbytků postroje,
z rozsetých zbraní, zatlučených děl.
Vše protrpěl, co viděl. Jeho zrak
pátravě kolem těkal, utkvíval
i na nejmenším žití záchvěvu
v hromadách mrtvých; tady sklonil se,
by vína podal, z polní láhve své,
tam vlastní plášť svůj strhl, aby jím
zahalil zkřehlé údy vojáka,
tu jinému, jenž těžce zraněn byl,
na prsa připjal hvězdu Legie,
tam zastavil se smuten u místa,
jež modralo se uniformou gard
a zašeptal: „Zde leží bohatýři!“
Prochodil císař takto celou noc,
by těšil všechny svoje raněné,
a když se za svítání, zachmuřen,
do stanu vracel, vydral se mu vzdech:
„Takové vítězství je strašná věc!“
Na jedno byl bych málem zapomněl:
zvěst podivná se vojskem šířila
o Rudém muži. Vždy se zjevoval
ve chvílích pro císaře významných,
oděný v purpurový kožíšek,
v nachový dolman, s čákou červenou,
z níž jako kaktus chochol vykvétal.
Po prvé ukázal se v Egyptě
před bitvou u Pyramid. Po druhé
šel u Marenga v noci táborem,
ač nikdo nedoved si vysvětlit,
jak prošel hlídkami, a granátník,
jenž chtěl mu bránit přístup k císaři,
jen cítil, jak se kolem zamihl,
a clony stanu za ním zapadly;
za chvíli slyšel uvnitř cizince,
jak pravil jasně: „Budeš císařem
a pánem Evropy!“ Pak v Paříži
v dny korunovační ho zahlédli,
jak vešel v císařovu pracovnu
a dlouhou dobu nevycházel z ní.
Dnes po čtvrté se zjevil, v dolmanu
již plném zlata. Jedni tvrdili,
že je to ďábel, který přichází
pokoušet císaře, a druzí zas,
že je to posel císařovy hvězdy,
co jiným zdál se štěstí symbolem,
rostoucí slávy, bitev vítězných.
Snad ve všem pravdy trochu... Za krátko
zas císař táhl, aby u Jeny
dal na pamětnou zpupným Prušákům,
pak do Španěl, kde pikle s Anglií
se jali osnovat. A vojáci
šli za ním slepě přes moře a řeky,
přes hory, lesy, od Pyramid k Rýnu,
od Gibraltaru k bouřným vlnám Baltu,
a byli by šli třeba na kraj světa
na jeho pokyn. Bez váhání šli,
rytíři krásní, zhrdajíce smrtí,
v nejhustší seče, proti ohni děl,
lijákem kulí, s plesným jásotem
za slávu orlů, slávu Francie.
Čím bez něho by byli? On je zved
nad jejich osud, křídla duši dal,
na místo všednosti lesk ilusí
a místo smrti nesmrtelnost slávy.
Co smrt jim byla? Mřeli pro něho
s písněmi na rtech, neboť tušili
v něm pouze nástroj nepoznané vůle,
řídící mocně světa dějiny.
On byl jim poslem divotvorné síly,
obklopen leskem snů a zázraků;
což na své vlastní oči nespatřili,
co divů konal? Ve dne velel jim
a v noci připravoval vítězství,
nad mapou schýlen, zvědy vysílal,
bojiště obhlížel a jako v snách
k jich ohňům usedal, by s nimi jedl
týž pokrm z kotle, rudé víno pil
z jednoho džbánku nebo naslouchal,
jak starý seržán, od Pyramid brach,
nováčkům vyjeveným vyprávěl
o divech bitev, pochodů a měst,
o minaretech, hájích palmových,
přeludech oas v pouštích děsivých,
o modrém svitu alpských vrcholů,
o bílých mramorových schodištích,
po kterých krásné ženy kráčely,
v kadeřích růže, na rtech úsměvy,
tu nekonečnou čarodějnou báj,
v níž vítězstvím byl každý světa kraj...
Plynula léta dlouhých pochodů
říšemi, městy cizích národů,
kam všude císař za svou hvězdou spěl.
Již nevěděli, zda je mráz či žár,
ni kterou zemí jdou, zda král či car
v ní sedí na trůně, šli, stále šli
a neptali se nikdy po cíli.
Či nevěděl on líp, kam nutno jít?
A někdy též, když nastal zbraní klid,
se vracívali z dobrodružných cest
v své domovy, by ženy, děti zas
přitiskli k prsům, plným řádů, hvězd,
po tolikerých bojích vítězných,
a vyprávěli o svém císaři.
V těch dobách klidu znovu klíčily
myšlenky chmurné v duších, obavy,
co stane se, až ruka železná,
držící pevně žezlo Francie,
bezvládně klesne? S hrůzou viděli
v své obraznosti z jihu, východu
se hrnout nepřátele do země
s hukotem rozbouřených mořských vln,
když protrhne se hráz. Ty obavy
již dlouho sdílel národ francouzský,
a proto všichni naléhat se jali,
ač císařovnu svoji zbožňovali,
by císař dědice dal Francii
a nenechal trůn její osiřet.
Napoleon však dlouho otálel,
vždyť nade vše rád Josefinu měl,
tu Josefinu, jež s ním věrně šla
životem celým, první věřila
na jeho hvězdu, pochyb neznajíc.
Jen ona dala křídla jeho duši,
jen pro ni dobýval svých vítězství,
zaháněl feudální armády,
pevnosti sbíral, děla, prapory,
by jako květy k nohám jí je klad.
Teď měl se od ní navždy odervat,
ji provždy ztratit, v duchu její tvář
již blednout zřel a hasnout očí zář,
až o rozluce zví. Jen s těžkým srdcem,
když všichni naléhali prosbami,
se odhodlal k té velké oběti
a hledal v světě novou nevěstu,
jež byla by též pevnou záštitou
příštího míru celé Evropě.
Když zvěst tu uslyšeli vladaři,
hned dcery nabízeli císaři,
až vyvolil si jednu z nejkrašších,
dceř z domu Austrie. Pak přišly dny
velikých příprav k císařově svatbě,
a do Paříže k ní se sjížděli
z všech zemí knížata a králové;
sám papež v průvodu svých biskupů
sem z Říma vážil cestu tři sta mil,
by tento vzácný sňatek posvětil.
Ty slavnosti a rok ten po svatbě,
pokojný, tichý, slunné pohody,
byl dobou v císařově životě
snad nejkrásnější, nebýt lítosti
nad Josefiny smutným údělem,
jež někdy tiše v srdce hlubinách
mu zahlodala. A když po roce
syn se mu narodil, jenž v kolébce
již nazván králem římským, zmlkalo
i jeho srdce štěstím. S císařem
se radovala nejen Francie
i Evropa, neb míru zárukou
se toto dítě zdálo býti všem.
I Rudý muž se tehdy v Paříži
poznovu objevil a v Tuileriích
v pracovnu vešel, stráž pak slyšela,
jak císaři děl: „Stojíš v zenitu
života svého. Dobrý pozor dej!“
A císař kývl. Jedna žena jen,
císařem opuštěna, plakala,
teď v Malmaisonu pustých komnatách,
nad zradou lásky slzy ronila,
ač dál mu v srdce hloubi žehnala.
Ty slzy anděl strážný sesbíral
do misky křišťálné, již postavil
u trůnu Nejvyššího. Pojednou
se na blankytu míru zjevily
obláčky tmavé, první poutníci
z dalekých končin, vichry věstící
a nové bouře. Mocný ruský car,
ač byl kdys císařovým přítelem,
zášť tajil v nitru svém již od těch dob,
kdy Napoleon pro trůn Francie
za družku sestru jeho nezvolil,
a proto podleh svodům zrádců zlých
a s věčně nevraživou Anglií
se spolčil k boji proti císaři.
Co svět je světem, nikdo neviděl
tak velké armády, již na Rusko
teď císař sebral. Množství národů,
co v Evropě jich žilo, Polák, Prus,
Sas, Portugalec, Ital, Bavorák,
Rakušan, Španěl, všichni stanuli
pod mocně vlajícími prapory
a čekali, až císař promluví.
„Vojáci,“ pravil, „věrné přátelství,
jež Rusko přisahalo Francii,
je zlomeno. Car zrušil svatý slib
a s Angličany zbrojí proti nám.
Což zapomněl již slavkovského slunce?
Nevěří v naše bohatýrství již?
Nuž, dokažme mu, že jsme stále tíž
jak u Jílova. Pyšný ruský car
si války žádá, ruší světa mír,
nuž, měj si válku!“ Voje nesmírné
vpřed pohnuly se, zazněl bubnů vír
a jásot polnic, na sta praporů,
vzdouvaných větrem, temně hučelo,
a zem se chvěla kopyt dusotem
nesčetných ořů. Nikdy hrději
se nevznášeli zlatí orlové
nad korouhvemi cizích národů,
oslňujíce v slunci, jako teď,
kdy se tří stran se vojska valila
jak ocelové řeky třpytivé
do ruské země. Ale šlo se dny
v zamlklé, nekonečné roviny,
tesklivě tratící se za obzor
kams v nedozírno, ale po Rusech
památky nikde. Marně Murat, král,
se svými jezdci do stepi se hnal
armádu ruskou hledat, zmizela,
jak by se po ní slehla zem. Jen dým
vsí spálených se plazil vřesovím
a značil cestu její. Dál se šlo
mlčící pouští, mrtvo viselo
nad zemí truchlivou, jen tu a tam
se jeřáb osamělý objevil
neb někdy za den opuštěná chyš
zpestřila rzivou, vedrem zpráhlou step,
z níž smutek tíživý se přikrádal
všem do duše. Jak ještěr šedivý
se líně vlekla vojska znavená,
po cestách vymletých, kde žhavý prach
vzduch kolem plnil, že jak v mraku šli,
jímž slunce velký kotouč zarudlý
se leskl matně; v dusném bezvětří
visely zplihle zšedlé prapory,
plukovní hudby dávno umlkly,
i zpěvy ztichly; chmurni kráčeli
vojáci mdlí a všichni po jednom
jen toužili: by brzy nepřítel
se objevil. V tom císař přicválal
na krásném bělouši, tu po prvé
po dlouhé době zas ho spatřili,
když promluvil k nim: „Vojáci,
je blízka bitva, po níž dychtíte;
nám chtějí bránit v cestě do Moskvy,
kde bohatství nás čeká, slavný mír,
jenž navrátí nám štěstí domova.
Bojujte, jak jste bojovali vždy
u Jeny, Friedlandu a Jílova,
by o každém z vás jednou vnukové
s obdivem řekli: v bitvě veliké
u Moskvy bojoval!“ A v trysku dál
uháněl Napoleon v širou pláň,
kam za ním dlouho vítr večerní
zanášel jásot vojsk: „ať žije císař!“
V táboře ruském vládl zatím ruch,
stavěny hradby, sruby, záseky
k zítřejší bitvě, všude plno vojsk,
a lesy kol se tměly kozáky.
V tom vykřikl z nich někdo: „Černý car!“
a zraky všech se s hrůzou upřely
na hřeben západního návrší,
kde vynořil se osamělý jezdec
na bílém koni. Jak by příroda
zvěstovat chtěla jeho zjevení,
vichřice zadula, jak před bouří,
a těžké mraky, černé, posupné,
s hrozivou rychlostí se přihnaly
a nebe ztměly. Jezdec bez hnutí
nad svahem stanul, hleděl pozorně
na ruských pluků shon a hemžení.
V tom za ním chmurných mraků opona
se roztrhla a záře západu
jej osvětlila jasu záplavou,
že zdál se těm, kdož k němu hleděli,
na oslnivém stříbře pozadí
být sochou z bronzu, černým gigantem,
jenž k nebi vyrůstal a v kraje klín
hluboko vrhal obrovský svůj stín.
Když záře zhasla, jezdec otočil
a v trysku opět zmizel za chlumy.
Tu všichni na tvář padli v táboře
a hruď i čelo znamenali křížem.
Noc přišla potom, vlhká, sychravá
a slabě mžilo; v dálce půlkruhem
zasvitly ohně ruské linie,
jak číhajících vlků zornice;
i ty pak zhasly; tmou zněl hlomoz, hluk
nezřených vojsk, až všechno usnulo.
A sotva rozbřesklo se, dvanáct set
kovových jícnů začlo burácet,
až z toho přecházel všem zrak i sluch,
dým hustý s mlhou smíšen plnil vzduch,
že sotva chvílí slunce prokmitlo
a v dýmu znělo zbraní řinčení,
praskání pušek, řev a povely,
hvízdání kulí, třeskot granátů,
tam plamen vyšlehl, tu bodáky
zableskly ohněm, teď se hnaly vpřed
útočné kolony, vír bubnů zněl,
letěli oři s hřívou zježenou,
pádili jezdci s šavlí tasenou,
křik, praskot, klení, salvy, hukot děl,
zuřivost rostla, rostly hromady
řičících koní, zkrvavených těl.
Uprostřed vřavy té a chaosu
stál Napoleon jako bitev bůh
a z letmo zachycených obrazů
proměny bitvy spřádal jeho duch.
Sem k němu pobočníci se všech stran
s raporty hnali se, by zachytli
úsečná slova, břitké rozkazy,
a hned zas nazpět s nimi pádili.
A každým rozkazem se proměnil
bojiště obraz. Ale císař dál
obracel dalekohled k redutě,
jak chtěl by vniknout v její tajemství,
až pochopil, co tušil nejasně,
že reduta je vzadu nekrytá.
Tu kynul císař králi Muratovi,
by útok podnikl. Hluk ohromný,
že zem se chvěla sopky rachotem,
když tři tisíce těžkých kyrysníků
v železných přílbách s chvostem vlajícím
se tryskem rozjelo, by zdeptalo
redutu ruskou. Zápas strašlivý
ve středu nepřátel se rozzuřil,
v němž tlamy děl se zalévaly krví.
Za kyrysníky pěší vnikali,
vedeni Neyem, obrem ryšavým,
do ruských záseků a bodáky
krok za krokem si cestu klestili
pekelnou výhní šlehajících děl,
až na všech stranách prchal nepřítel.
Tak byla volna cesta do Moskvy.
A brzy v dálce již se zjevilo
to město fantastické, tajemné,
nesčetných paláců a kupolí,
svítících zlatem v čistý ranní vzduch.
Tu polské pluky na zem klekaly
s modlitbou díků, že jim popřál Bůh
vítězně vtáhnout do hlavního města
Moskalů prokletých, již staletí
rdousili jejich svobodu. A brzy
již vojska do bran starých vnikala;
nejdříve granátníci na koních
v svých medvědicích, pak šla pěchota
v kabátech modrých, bílých kamaších,
s chocholy červenými na čákách,
za nimi opět jízda, chasseuři
v zelených stejnokrojích, kyrysníci
na černých koních s modrou čabrakou,
karabiníci v bílých kabátech,
mosazných pancířích a v přílbicích,
zdobených šarlatovou housenkou,
pak všechny druhy gardy, skvělý štáb,
sršící zlatem epolet a hvězd,
nádherný Murat, neapolský král,
jak Arab snědý, v modrém dolmanu,
zářícím stříbrnými šňůrami,
na krásném koni klusal, pokrytém
čabrakou z tygří kůže, vedle Ney,
vévoda elchingenský, kníže z Moskvy
za včerejší své činy rekovné,
konečně císař v plášti šedivém
na bílém oři, klobouk dvourohý
mu stínil bledou, zamyšlenou tvář,
a pod staženým chmurným obočím
blesk oka šleh, když občas hlavu zved
a všude viděl pusté ulice,
zamčená vrata, okna zavřená
mrtvého města, z něhož všichni prchli.
A byl by přál si domy zdobené
podzimním listím zlatým. U brány
jej neuvítal s klíči guvernér,
jak tomu bylo kdysi v Miláně,
ve Vídni, v Madridě. A tucha zlá
mu kmitla duší při těch vzpomínkách...
A za císařem stráže cválaly,
pak dlouhá řada děl, jež drnčela
po drsné dlažbě, ukončila vjezd.
Žel, krátký byl jen odpočinek vojsk
v tajemné Moskvě, plné pokladů,
neb příští noci mstiví Rusové,
jež zrádně v sklepích skrýval mnohý dům,
raději zapálili město své,
než přáli by v něm oddech vítězům.
Jak lítice by městem běhaly
s pochodní v ruce, požár šíříce,
plameny zhoubné nocí šlehaly,
v něž vítr dul, že jisker vánice
vířila vzduchem. Jako slámy stoh,
tři versty dlouhý, Moskva hořela,
hořely domy, chrámy, paláce,
ze dveří, oken výhně sálaly,
padaly střechy, tašky lítaly
jak rudé listí, teklo z okapů
olovo rozžhavené do ulic,
kde pobíhaly zdivočelých tváří
měděné masky. V křik a zděšení
zahřměly časem temné výbuchy
ukrytých třaskavin; tu celý krov
se zhroutil hořící, tam zvonice,
z níž roztavených zvonů žhavý kov
se valil jako bystřeň svítící,
se naklonila a pak s rachotem
zřítila na zem. Noční obloha
zářila celá v lesku nachovém,
a Kreml zdál se černým ostrovem
v příboji šlehajících plamenů.
Stál císař zachmuřený u okna
ve zlaté komnatě, kde na stěnách
v odlesku ohně svaté ikony
se třpytily, zřel v město plamenné,
a vítr hučící, jenž v oheň dul,
teď v orkán změnil se, že vlnami
ten celý ohně oceán se dmul
a vlna za vlnou se valila
vždy blíž a blíž, až k temným Kremlu zdem...
Pojednou obrátil se od okna
a mrštil mečem, takže zařinčel
na mapě rozložené po stole,
a dlouho mlčky chodil komnatou,
kde tichem jeho ostruh zvuk jen zněl,
pak maršálům, již stranou stáli, děl:
„Je toho dost! Dám rozkaz k návratu.
Zde pohřbil bych svou celou armádu,
v té zemi Skytů, divých Tatarů!“
V poslední chvíli pluky vzít si směly,
co ohni urvaly. Teď každý voják
byl skoro boháč. Ještě čekali,
až bude snesen těžký zlatý kříž
Ivana Velkého, jejž císař chtěl
přivézti do Paříže, pak se šlo.
Kdo říci moh, když vtáhla armáda
před krátkým časem do moskevských bran,
že z města zbude ssutin hromada,
nad kterou kroužit budou mraky vran?
Kdo mohl tušit, když teď před vojskem
v říjnovém slunci širá ruská step
se prostírala, dva tisíce verst
k hranicím polským, co v ní čeká hrůz?
Pár slunných podzimních dnů minulo,
pak začly deště. Cesty neschůdné,
po kterých potahy a kolony
se nekonečné vlekly, změněny
v bezedná blata. Vázly kanony,
muniční káry, vozy zapadly
a v bahně zůstaly i s kořistí,
jež na ně snesena. Pak přišly mrazy,
neb toho roku (kdo kdy vysvětlí
tu záhadu zlou?) zima udeřila
o měsíc dřív. Jen ten, kdo prožil sám
děs zimy v těchto nedozírných pláních,
pochopit může hrůzy ústupu,
když začal fičet vítr ledový
vojákům v tvář a hustá metelice
je zahalila bílým oblakem.
Tu brzy nebylo již generálů,
ni plukovníků, ani seržánů,
nebylo Velké armády, jen davy
všech druhů zbraní táhly silnicí
až po kolena sněhem, vánicí,
v groteskních cárech, směšných výstrojích,
uzmutých druhům, cestou pobitým,
neb Rusům, postříleným při bojích.
Bubeník s hlavou modře ovázanou
vlněným šátkem, s bubnem na zádech,
šel s kyrysníkem v přílbě třpytivé,
jenž místo krunýře si ovinul
kol prsou pestrý perský koberec;
za nimi ubíral se granátník
v mužické vestě rudé, bez pušky,
s rukama strčenýma do kapes
děravých kalhot, dragoun v kožichu
s kořistí pytel na bedrech si nes.
Spíš psancům podobni než vojákům,
šli tupě, bez myšlenky, stále vpřed,
neb ledný vichr, mráz a hladu hnět
je jako stádo hnaly před sebou.
A všichni viděli, jak císař sám
se brodil sněhem v čele maršálů
a zasmušile jako žebrák šel
o hůl se opíraje, silnicí.
A ti, kdož za ním zcela blízko šli,
ve hvizdu větru s hrůzou zaslechli,
jak s někým mluvil: „Nechápu tvůj cíl,
ni smysl všeho. Proč jsem musil jít
do těchto plání, bych tu zdrcen byl,
já přišel s lidmi se, ne s živly bít.
Proč pykat mám a jaký je můj hřích?“
Dál vířil sníh a u cest v návějích
trčely káry, děla uvízlá,
kus kola, palaš, lesklý bajonet,
kopyta koňská, ruce vztyčené,
v pěst zaťaté, jak z hrobů sněhových
by nebi hrozily. A bylo hůř.
Sníh jen se sypal z šedých oblaků,
dny krátily se, noci dloužily,
mha vsakovala v hadry vojáků,
jež mokré mrzly a jak střechýly
chrastily na nich. V nocích třeskutých
pod širým nebem leželi jak psi
kol ohňů v sněhu, často bez ohňů,
a ve dne šli. Už nechápali kam.
Šli tupě, bez myšlenky, stále vpřed,
jen rychle pryč z té země hrůz a běd.
Když někdo cestou pušku upustil,
jí nezvedl, a k čemu s ní se nést,
vždyť dost jich najde ležet podle cest;
když padl soudruh, hladem vysílen
neb poraněn, jej odkopnuli jen
a lhostejně šli kolem něho dál,
byť s pláčem ruce po nich vztahoval.
A bída rostla. Jídla nebylo,
hlad krutý hlodal v jejich útrobách
a řady řidly. Jako příšery,
vychrtlé, žluté, v čákách rozbitých
neb nočních čepcích, s šátky kolem úst,
pokryti jíním, krví zbrocení,
se zraky vznícenými horečkou,
se vlekli stepí, večer lehali
v závěje k spánku, ale bubeník,
vždy ráno bubnující budíček,
jen část jich probudil, neb ostatní
snem věčným usnuli. A dál se šlo
ve vichru ledovém a vánici
tou nekonečnou stepní silnicí,
kde oloupené nahé mrtvoly,
na mraze zamodralé, ležely,
neb živí vrhali se na mrtvé
jak hyeny, šat s těla rvali jim
pro zkřehlé údy své a slídili
po jídle skrytém. Přišli k Berezině.
Kdo pochopí ten výsměch Osudu,
že právě teď, kdy bylo třeba mrazů,
by mohla vojska, zevšad tísněná
hordami Rusů, přejít po ledě
zamrzlé řeky, přišla obleva
a rozbouřené vlny hučely
ker plny plujících? Co světem svět,
neviděl nikdo větší tlačenice
povozů, koní, vojska, kanonů,
jak na březích té řeky prokleté.
Čtyřicet sapérů tam stálo nahých
ve vodě po pás, budujících mosty,
co do prsou jim narážely kry;
neznámí hrdinové vznešení,
na které čekající armáda
se zatajeným dechem hleděla.
Když mosty vystavěny, zástupy
se vrhly vpřed. Ó, jakých strašných scén
se staly svědky břehy neschůdné,
když davy, palbou Rusů zděšeny,
chtěly se dostat rychle přes řeku,
k mostům se hnaly, řvaly, ječely
a v divé zběsilosti šílené
po sobě šlapaly, kdy druha druh
do hlubin srážel, jezdci pěchotou
si cestu klestili a přes padlé
se děla hnala. Mrtvol tisíce
po břehu leželo a ve vlnách
zanikal křik a nářek tonoucích.
A všichni viděli, jak císař stál
na druhém břehu, zádumčivě zřel,
jak mimo táhli jeho vojáci
všech druhů zbraní, v žalné směsici,
vychrtlí, očí vpadlých, skleněných,
jak duchů sbor šli, stará garda šla,
vousáči od Marenga, z Egypta,
a zahřívali v rukou omrzlých
své orly zlaté, slávu Francie.
Zřel císař mlčky, brvou nepohnul,
jen těžká slza zvolna stékala
po jeho tváři. V němém hoři svém
tak vznešeným se jevil vojákům,
že klekali a hlavy skláněli
před velebností velké bolesti.
Dvakráte ještě lstiví barbaři
překazit chtěli ústup císaři,
a vždy je zahnal. Nikdo nepochopí,
jak císař s hrstkou vojů vyhublých,
bičován mrazy, šlehán vánicí,
obklíčen zevšad jako štvaná zvěř
v síť šedesáti tisíc Tatarů,
si cestu proklestil a unikl.
Jen císař mohl div ten dokázat,
jen císař, jehož nepřemohla zbraň,
leč spiklé živly, oheň, mráz a hlad.
Konečně ve Francii stanuli;
tu všichni na tvář padli pokorně
a líbali svou drahou rodnou zem
po vytrpěných strašných útrapách.
Však za nimi vojsk cizích potopa
se divě hnala. Celá Evropa
šla proti císaři, ji vedl Rus,
jenž jako bílý medvěd polární
si drápy brousil, by jej rozsápal.
Jak mraky posupné se hrnuly
cizácké hordy v luhy Francie,
leč všude tam, kde císař ukázal
svou hlavu lví, hned couvly zděšeně.
Co platny byly všechny zázraky
a divy statečnosti, o nichž svět
si po staletí bude vyprávět,
když ve stínu se zrada plížila,
by zasadila ránu zákeřnou?
Tak maršál Marmont černé pikle kul
a nepřátelům prodal císaře;
zapomněl všech svých činů hrdinských
v památných bojích, takže vévodou
ragusským stal se, nyní jméno své
jidášským skutkem navždy poskvrnil.
A komu zradil svého císaře?
Pro koho, ptám se, spáchal hnusný čin?
Jak? Pro Bourbony! Kdo jsou Bourboni?
Kdo viděl je kdy vojsko vésti v boj,
kdo s mečem v ruce hnáti útokem,
kdo v dešti kulí jít a v blescích děl?
Pak přišlo Fontainebleau. Naposled
se shromáždily pluky v nádvoří
starého zámku. Císař loučil se.
„Vojáci,“ pravil... Ale slova víc
nebylo slyšet, neboť všude pláč
propukl nyní v řadách, plakali
vojáci prostí, generálové
i stará garda. Snědým vousáčům
z Egypta, od Arcole, Slavkova,
již ve stu bitev byli s císařem,
šli bezpočtukrát ohni granátů
a brvou nehnuli, teď splývaly
po tvářích slzy, štkali hlasitě.
Jako by ptáků hejno nesmírné
se sneslo na dláždění, taký šum
ve vzduchu zněl, to všechny prapory,
hýřící v slunci zlatem, barvami,
se k zemi sklonily a s nimi též
i zlatí orli, orli císařství.
Tu pojednou se v širém nádvoří,
kde dosud jasno bylo, setmělo.
Na palácové rampě císař stál
a dojat čekal, až se ztiší pláč,
pak pokračoval: „Druzi, vojáci,
my zradou padli, tradic odbojem.
Nač naříkati? V bojích úžasných
my slávy dobyli, jež poletí
zlatými křídly v příští století.
Za lidstva svobodu jsme válčili,
za zbraní čest a velkost Francie,
za sněný mír a nový světa řád.
Teď žijte šťastni, vlasti služte dál,
jež byla vždy mou láskou nesmírnou.
Již podejte mi svatou korouhev,
bych naposled ji k srdci přivinul.
Odcházím navždy! S bohem, přátelé!“
Pak rychlým krokem císař odešel
do komnat paláce. Sám býti chtěl
a vlastní rukou skončit život svůj
jak Hanibal. Leč v božím úradku
souzeno jinak, jed mu neškodil.
Tu poznal císař, že mu určeno
žít ještě dál, že Prozřetelnost s ním
záměry jiné má, a proto šel,
by do vyhnanství odplul, na Elbu,
ostrůvek v moři, který býti měl
pro posměch celým jeho císařstvím.
Tam smuten stával císař na břehu,
zajatec osudu, a hleděl v dál,
kde v mlze tratila se Francie,
ta Francie, již tolik miloval.
A posel vítr, jenž mu v náruči
přinášel denně vůní kytice
z domovských luhů, často zarmoucen
si k němu sed a dlouho vyprávěl
o křivdách napáchaných Bourbony,
o hanobení jeho vojáků,
hrdinů starých, kteří bez žoldu
vyhnáni z armády jak žebráci,
o bídě vdov, jimž pense odňaty,
ach, kdo by sčetl všechna příkoří
a všechny zločiny. Lid vzpomínal
císaře svého stále vroucněji
a v jeho návrat živil naději.
Tu císař déle snésti nemohl
těch nářků, vzdechů, těžkých bezpráví,
a vstoupil na loď, tutéž Fortunu,
jež kdysi od břehů jej egyptských
donesla šťastně k břehům Francie,
unikl znova k světa údivu
anglickým lodím, ostrov střežícím,
a přistál v Juanově zálivu.
Teď spěchal k Paříži. A kudy jel,
po cestách, u silnic i v branách měst
lid poznával ho, všude jásot zněl:
„ať žije císař!“ Dvacátého dne
císařství opět slavilo svůj vjezd.
Tu objevil se zase Rudý muž
v pracovně v Tuileriích; brzy z ní
spor prudký zazníval, že komorník
ze strachu o císaře vstoupit chtěl,
když Rudý muž v tom zevnitř vycházel
v svém dolmanu, teď plném řádů, hvězd,
a mezi dveřmi pravil výhružně:
„Víc nepřijdu! Co znamená to víš!“
A od těch dob se neukázal již.
Polnice zněly, bubny vířily
a vojska se všech stran se valila
pod vlající a pestré prapory.
Když armáda zas byla pohromadě
a zlatí orli zaleskli se v slunci,
již nedočkavi opět v širý svět
se rozletět, tu šlo se k Waterloo,
kde Prušák s Anglií se spojit chtěl.
Kdys Ilderimem zvali císaře
šejkové v Egyptě, že rychlý byl
vždy jako blesk a prudce udeřil.
A tak i teď. Jak posel boží sjel
do středu Prušáků, již u Ligny
se nakupili v mraky hrozivé,
a brzy v divém zmatku nepřítel
poražen prchal, že i Blücher sám
byl málem zajat. Nato Grouchymu
rozkázal císař stihat Blüchera:
„Maršále,“ pravil, „leťte za nimi
s hukotem bouře, divou vichřicí
je rozdujte jak listí podzimní;
ve vašich rukou spása Francie!“
Usmál se Grouchy nějak záhadně,
a bubnů vír zněl temně, ponuře
jak při pohřbu, když v noc se vzdaloval.
„Já nevěřím mu!“ Bertrand k sobě děl.
I císař za Grouchym se zahleděl,
jak cos by tušil, ale hned se kál
z té černé myšlenky a se smíchem
děl k Bertrandovi: „Nyní půjdeme
vyprostit Neye, který u Quat’ Bras
hrdinně čelí vojskům anglickým!“
Wellington však již zprávu obdržel
o císařově velkém vítězství,
nečekal, ale rychle ustoupil
až k Waterloo, kde rozbil tábor svůj.
Průhledné ráno bylo, čišel chlad
po noční bouři, ze vsí v okolí
zanášel vítr jitřní klekání
a císař zářil. Před ním údolí
jak schodiště, jež sama příroda
tu vystavěla v širé terasy
až k Planchenois a Pařížskému lesu.
Silnice středem nepřátelských vojsk
se táhla přes návrší svatojánské,
přeťata šikmo dlouhým úvozem,
a za ním spousty rudých kabátů.
Nad příkrým svahem hlavní armáda,
pěchoty čtverce, dlouhá řada děl
jak draci na hřebenu návrší
své tlamy otvírala hrozivě.
Na pravo, kde šla cesta do Wavru,
svítaly dvorce Papelotte, La Haye
a drobné vísky. Císař všechno zřel
a v duchu plán své bitvy rozpřádal:
nejprve Drouot spustí palbu děl,
že také dosud nikdo neslyšel,
pak Ney vše zdeptá jízdy kopyty
a naposledy garda útokem
se zmocní strmé svatojanské pláně,
jež tarasí mi cestu na Brusel.
Již armáda se začla rozvíjet;
za víru bubnů, polnic troubení
se rozvlnily proudy třpytivé
bodáků, šavlí, přílbic, kyrysů,
zazněly písně z bitev nesčetných,
z tisíce hlasů znovu stoupaly
vzpomínky krásné na sta vítězství.
Když všechno na svých místech stanulo,
zavládlo dusné ticho před bouří
nad celým krajem, hlahol zvonů ztich,
hlas neozval se, vítr nezadých,
jen červencová zářná obloha
se nad vším klenula jak modrý zvon.
V tom z čista jasna náhle zahřmělo
od Hougoumontu, bitva začala.
Teď rozvichřil se strašný zápas děl,
jež jako bájí draci zběsile
štěkali na sebe a z jícnu jim
kouř valil se a plamen vyšlehal.
Kraj celý zahalil se v hustý dým,
kde jen jak vidma, jako přeludy
se pluky míhaly a divise,
tu granátníci v bílých kamaších,
tu jezdci z Hanovru, jimž na přílbách
svítily šarlatové chocholy,
zde rudí dragouni, tam pěchota
v kamaších černých, modrých kabátech,
sepjatých bílým křížem řemení,
tu těžké čáky se závity šňůr
se z čoudu nořily, tam kalpaky.
A obrazy se pořád střídaly;
kde dosud stály těžké škadrony,
mrak černých medvědic se nakupil,
kde modraly se gardy linie,
tam baterie tryskem uhání.
A jako bouře stálé hřmění děl.
„Výborně, Drouote,“ si císař děl.
Již požár chvátí dvorce dokola,
Hougoumont hoří, Sainte Haye plápolá,
a vzdouván větrem, oheň mohutní,
šlehají stromy, zdiva, celý kraj
se mění v žhoucí výheň pekelnou,
kde v svistu plamenů a praskotu
zraněných nářky, koní řevy zní,
za živa v této výhni pohřbených.
A proti ohnivému návrší
se stále valí temné proudy vojsk,
jež jako černé davy démonů
se zračí na pozadí z purpuru.
A děla hřmí, že jejich bronzů hlas
v jediný splývá grandiosní bas.
Již Pomořané, Škoti, Irové
se začli kolísat, jak ovsů lány
by zvlnily se vichru závany,
leč za nimi, tam dosud nezviklány
anglické šarlatové čtyřhrany.
Tu císař, tuše blízkost vítězství,
rozkázal maršálovi Neyovi,
by rozdrtil je ořů kopyty
a Wellingtona s vysočiny smet.
Železné škadrony se daly v trysk,
obrovští kyrysníci, huláni,
gardoví myslivci a dragouni,
k vlající hřívě koní schýleni,
s šavlemi tasenými, že se vzduch
rozjasnil jejich leskem, praporce
nad nimi praskaly, jak cválali,
v údolí sjeli, v dýmu zmizeli
jak v roklích Tartaru, zas vyjeli
z oblaků hustých, vzhůru po svahu
se vichrem hnali. S bouřným dusotem,
jímž zem se chvěla, jako lítá saň
letěli strání; přílby kovové
a těžké ocelové kyrysy
odleskem požárů se blýskaly
jak z karbunkulů rudých zkutá zbroj.
Umlkla děla, tichem rachot zněl
pádící jízdy. Obě armády
jako by náhle zatajily dech,
se dívaly jak hydra obrovská
s kantárků chřestem, pochev řinčením,
za kopyt dupotu se řítí vpřed
k žhoucímu návrší. Teď na hřebenu
na rudém pozadí se objevil
ohnivý palaš Neyův, svítící,
a za ním řada šavlí tasených,
vlajících praporců a lesklých přílb,
a z šesti tisíc hrdel zahřmělo:
„Ať žije císař!“ Jako uragan,
jenž lesy kácí divým útokem,
napadli kyrysníci čtyřhrany;
hluk hrozný zazněl, nářky, řinkot, řev,
leč rudé kabáty se nehnuly,
ač koně jezdců v skocích obrovských
do jejich řad se vztekle vrhali
a kopyty je ve prach drtili,
ač palaše je děsně rubaly,
v nich prosekaly mnohou ulici,
vždy rudá pěchota se srazila,
by zacelila průlom zející,
a střelbou pušek svých a krytých děl
jezdectvo kosila, sta bodáků
vrážela v břicha těchto kentaurů,
že vodotrysky krve stříkaly.
To nebyl boj už, ale mstivá řež,
pláň dobytá hned zase ztracena
a znovu vzata. Divy chrabrosti
konali kyrysníci železní,
z nich každý zdál se množiti a růst;
čím více řidli, tím víc deptali
vše kolem sebe. Čtyři koně již
pod Neyem padli, ale znovu vstal
a s řevem lva se vrhl v strašnou seč.
Pět hodin takto zuřil hrůzný boj,
již zdálo se, že anděl vítězství
k nim slétá níž a palmu zelenou
císaři podává, když v soumraku
u Frichemontu moře bodáků
se zalesklo. To byli Prušáci.
Osudu mocná, neviděná dlaň
svůj vrhla stín na waterlooskou pláň.
Grouchyho císař čekal s posilou
a místo něho Blücher přicházel.
Smrt cítil císař v srdci, pochopil,
že maršál Grouchy zradil svoji vlast,
že konec všemu, všechno ztraceno,
že do tmy jeho hvězda zapadá.
Tu náhle, jak by osud vyzvat chtěl,
vztyčil se v třmenech, koni ostruhy
do slabin zabod, a již uháněl
s návrší dolů kolem šiků svých,
meč skláněl před orly a prapory,
nejdražším jménem zdravil každý pluk,
před starou gardou s koně seskočil
a zahřměl v řady tváří bronzových:
„Kdo z vás kdy nepřítele počítal,
rekové od Marenga, Slavkova,
jen podle mrtvých leda. U Jeny
jste bojovali jeden proti dvoum,
u Montmirailu dokonce i třem.
Nuž za mnou! K vám dnes mluví dějiny,
nechť v novém lesku vzplanou slávy dny.“
Teď jásot nesmírný se k nebi vznes,
císařská garda vešla na bojiště,
s ní vkročilo sto jejích vítězství,
v semknutých řadách; hrdě, vznešeně
šla s orly zlatými a v čele jich
sám císař kráčel, klobouk do čela
hluboko vtlačen, jeho šedý plášť
byl rozhalen a stuha široká
na bílé vestě rudě svítila.
Šel pomalu a klidně, v soumraku
se ozářen zdál třpytem bodáků,
vše před ním couvalo. Tu nepřítel
mimoděk cítil úctu k Francii.
Poslední seč se strhla strašlivá,
víc vraždění než boji podobná,
při hřmění děl, a v blescích granátů,
kdy bitvy rozběsněné lítice
si vykasaly rudé suknice
a po kolena brodily se krví.
Marné však bylo gardy hrdinství,
když na všech stranách rostl nepřítel
a strašnou přesilou se na ni vrh.
Pad starý Michel, v krvi Friant kles,
dle jehož ran vždy voják počítal
vítězné bitvy. V čtverec poslední
se seskupila, bouři vzdorujíc,
a za císařem s jeho maršály
zavřela bránu železnou. Jak tvrz
teď šinula se ztmělým údolem
ve všeobecné vřavě, rozvratu,
v hukotu děl a dešti granátů,
jako by pod klenutím z plamenů
se prodírala středem nepřátel.
Tu vše se hnulo. Draví Prušáci
se s výšin hnali, rudé kabáty,
až dosud nehybné, též pádily
se svahů, stohy mrtvol pokrytých,
hned modř, hned červeň opět převládla,
jak Prušáci se drali v britské šiky
neb Angličané do prušáckých řad,
pak Škoti, Hanoverci v ně se hrnou,
vše splývá v jednu pestrých barev směs,
praporů rozvichřených mrak se řítil
s výšiny v údol, bubny vířily,
ječely trubky, hřměly polnice,
jen garda stála. Ale cítila,
jak v mlhách dýmu všechno kolem ní
v šíleném zmatku prchá. Nadarmo
šli na smrt hrdinové vznešení,
děs vojsko zchvátil. Vše se trhalo,
valilo, hnalo, jezdci, pěchota
v úprku šíleném. Tu naposled
svou otevřela bránu železnou,
by mohl císař tvrzi opustit
i s maršály a celým štábem svým.
Když císaře proud strhl do svých vln
a unášel jak bouří svátý list,
zalkala garda, potom zavřela
zas bránu svou, by hrdě zemřela.
Po cestách, na silnici, na mostech
strašlivá tíseň vojska, vozů, děl,
čtyřicet tisíc lidí prchalo
v bezhlavém zmatku, strachem šílených,
před pruskou jízdou, která za nimi
se nocí hnala, hubíc, rubajíc,
neb starý Blücher, jejich hrdina,
rozkázal všechno zničit, vyvraždit,
i raněné i cestou zajaté.
Ztrhané mraky nebem letěly
a chvílemi jen luny bledá tvář
se vynořila, by se skryla zas,
zděšením jata. Dole celý kraj,
tisíci mrtvolami posetý,
krví se mokvat zdál. A silnicí
jak rozvodněný příval hučící,
dál s řevem, rykem, stony, dusotem
se hnala řeka přílbic, bodáků,
čák, šavlí, medvědic. Když v dálce kdes
hluk bojů ztich, část rozptýlených gard
a věrných zbytek, Bertrand, Drouot, Soult,
se shromáždili kolem císaře,
jenž v nočním kraji zamyšlený stál,
jako by hledal smysl neštěstí.
I Ney se vracel, velký hrdina,
jenž dnes byl hoden jména reků rek,
vždy první v seče největší se hnal,
v nejhustší metelici kulí stál,
pět koní pod ním padlo, dál se bil,
a když pak v hrůze své a zděšení
armáda prchala, sám proti ní
se vrhl, tělem cestu tarasil
a do hlav těch, již kolem pádili,
pahýlem šavle bušil. Strašný byl,
s planoucím zrakem, pěnou na ústech,
oděný v cáry, krví zbrocený,
když do vojáků bil jak do ovcí.
Teď zdrcen, v zoufalství se přiblížil
a v slzách klesl k nohám císaři.
Tu císař, jenž se probral z chmurných dum,
jej zvedl se země a políbil:
„Vévodo elchingenský, kníže z Moskvy,
den dnešní navždy jméno tvoje proskví
v dějinách lidstva.“ Pak se odmlčel
a po chvíli, spíš jako k sobě děl:
„Vše, co se děje, předem určeno,
a nikdo neunikne Osudu,
jenž mocně řídí všeho světa běh.
My v jeho ruce jsme jen nástroji.
Hlas jeho časem v našem nitru zní,
jak z ohnivého keře mluvil Bůh,
a nutno pozorně mu naslouchat.
Kam jíti musíme, tam všichni jdem
a podivné jsou křižovatky cest.
Já mocný byl, že hlas ten nitrem mým
zněl jasněji než lidem ostatním.
A hlas ten velel: Vstaň a vezmi meč
a pokoř pýchu zpupných vladařů,
národům navrať volnost ztracenou!
I vzplál jsem bleskem, poslem ohnivým,
jenž hrůzou plnil zpráchnivělý svět,
já vichrem letěl, hromy burácel,
otřásal trůny, říše vyvracel,
já bouří byl jsem, která čistí vzduch.
Evropě chtěl jsem nový smysl dát.
Mým cílem bylo panství světové,
světové sjednocení lidí všech
a konec hrůzných válek, věčný mír.
Plán velký byl a hoden odvahy,
leč vznítil záští králů dědičných
i živlů všech, jež dosud žijí z nich.
Teď vše je ztraceno a rozvát sen
o míru světa. Hordy zběsilé
řítí se nocí s křikem vítězným,
že tyran zdeptán, zničen, rozdrcen,
že zlatý věk své brány otvírá!
Ó, bláhoví, co nesou králové,
věk není zlatý, není onen mír,
o kterém snil jsem já: mír národů
sbratřených, volných v státech spojených.
Kdo více prahl po míru než já,
bych uskutečnil boží království?
Já peklem bitev k svému ráji šel,
u jehož bran mé všechny armády
se tříštily jak vlny o skálu.
Samoten stál jsem se svým krásným snem.
Já budoucnost chtěl, oni tradici.
Padl jsem v boji za svou Chiméru!“
A jak by císař zaplašit chtěl žal
v své duši, oheň rozdělati dal,
sám na lafetu k němu usedl
a všechny prapory a všechny orly,
již k tolikerým vzlétli vítězstvím
a ve stu bitev pyšně, zářivě
nad celou Evropou se vznášeli,
do ohně házel, v pospas plamenům.
Tak shořeli, by v ruce nepřátel
do hanby nepadli. A kdyby teď
Angličan dával všechny poklady
své Indie a mořských ostrovů,
nebyl by dostal jediného pírka
z těch hrdých orlů zlatých perutí.
Co přišlo pak, je jistě známo všem.
Bylť císař zajat, zradou chycen byl
a zpupným Angličanem zavezen
na pustý ostrov, břehů sopečných,
trčící tisíc yardů z mořských vln,
jež dnem i nocí na úpatí skal
řvou zběsile jak smečky démonů
a výš se sápou s chechtem posupným,
by ztekly jej. Tam císař odvlečen.
A po čase pak světem smutná zvěst
se rozlétla, že císař mrtev jest;
byl to však úskok zosnovaný králi,
již o koruny strachem umírali
na trůnech svých, neb dobře tušili,
že císař dosud lidem zbožňován,
a proto lichou pověst šířili,
jíž nevěřte. Či možným zdá se vám,
že Napoleon zemřel? „Mrtev? On?“
zasmál se starý od Pyramid brach,
když zvěst tu slyšel, „to ho špatně znáte!
Až přijde doba, zas ho tady máte!“