ZLATÝ PTÁK.
Snad protější že padl dům,
jenž bránil paprskům,
leč ať se to stalo tak či tak,
do jizby, kde nikdy nebylo světel
najednou vletěl
zlatý pták.
A střásal v té věcné šeři
své zlaté peří,
zasvítil na skříň, na obraz,
a bledé děti, jež na zemi si hrály,
tolik se smály,
jak zlatých těch pírek chytaly jas.
U plotny žena stála
tak sešlá a malá,
ztrhaná porody, bídou a prací,
ta léta již, léta se neusmála,
neb znala jen, ruce jak bolí, když do krve zdrány,
a mužovy rány,
když opit se vrací.
A nyní ten její zatrpklý ret,
tak stažený dřív,
jak ten pták slét,
též zazářil slabě, div to byl, div,
a něco ji nutkalo nechat vší práce
a pohladit děti po vláskách sladce.
A teď, ó můj Bože,
z bědného lože,lože
muž mračný se zved.
Trochu se protah, pohlédl ven
a Aj, aj! mu ze rtů proklouzlo jen,
31
zřel na ženu, děti
a potom, zalit tím jasem,
on polohlasem
si písničku počal radostnou pěti
o milé pěšině, o zlatém poli,
kde srdce bolí,
když hoří mák.
Po muži žena se ohlédla prudce.
Šla s ním tou pěšinou, šla ruku v ruce,
jak dávno to už!
A bylo jí, jak by to nezpíval muž,
ale ten pták,
jako by zpíval to zlatý pták.
32