STARÝ UČITEL.

Antonín Klášterský

Když poznal jsem ho, byl již bílý kmet, stár bezmála již devadesát let. Nevelký, suchý, červený však v líci, žil u syna a ještě den co den ven vyšel v alej neb dál po vesnici a do parku a vracel zveselen se domů v síň svou a pak u stolu se usmíval, i žert mu se rtů slét’, když s domácími seděl pospolu a druhů dávných vzpomínal i žáků (jsou teď to hvězdy umění a věd!). Krk tlustý vadil mu, leč více zraku jej skličovala slabost. Tak víc z paměti než z not snad, hrával ještě na klavíru, a jak se první tóny rozletí, muzikant starý ožívá v jich víru; dosud pevný úhoz, nemate se, i nástroj cítí, že naň mistr sáh, a krásně zní, stár. A v zpomínkách duch hráčův kamsi do dáli se nese... Ach, ano, píseň to, již milovala Terézka jeho... Co již dlouhých roků tlí v zemi svaté! A přec jak by malá jen chvilka byla to, jak včera jen, co když ji spatřil, zaplálo mu v oku a opíjel ho sladký lásky sen. A byl tak plach a bál se to říci, co v srdci hárá mu... v staré zahradě tam na vodňanských parkánech to bylo při červánkovém jarním západě vzal ve svou ruku její se tak chvící, a srdce se mu na rty prolomilo. Terézka jeho! Z rodiny tak slavné Světecká z Černčic! On spřízněn s Jungmannem! On, prostý učitel... se pýchou dmulo v něm. Však zde v krásné skříni starodávné, jež památku tak mnohou vzácnou hostí, rodinné ty staré portréty, miniatury na slonové kosti! Skříň otevřel a v zásuvce se hrabe; tu suchými se zasní nad květy, tu zadívá v tvář... A teď v ruce slabé list drží starý... Otevřel jej ruče, a vytřev z očí vlhko, počal číst. Můj Bože, jak to dávno, co ten list mu Amerling psal ze slavné své Budče! Jej nítil k práci, snaze, těšil v trudu a povznášelten vzácný učitel! – a vždy i druhy zdravíval, zvlášť Dudu. Kde jsou dnes všichni? On tu sám, ó, žel! A vzpomínky jak táhnou jeho hlavou, zas jinde zří se, v městě nad Otavou ve škole, v práci... Tam i syny ztratil, pak odešla mu věrná jeho žena nu, po letech zas úsměv tvář mu zlatil, leč kdo , jaká dána za něj cena?! Tak v zpomínkách žil. Ale světa běh též stíhal ještě, časem čet i z kněh, nemoh pak a jen poslouchával; pak slabosti jej, chorob zchvátil nával a v lože vrh, a pakpak všecka země se zachvěla, a sever jako jih a západ jako východ v červáncích stál války rudých, děla houkla temně. On chvěl se o vlast, zdali bez pohromy z bouře vyjde, štastná, klidná zas... rád dočkal by se... nedočká se as, ta krutá nemoc dřív mu síly zlomí. To bylo v onen nad vše chmurný čas, kdy ustupoval Rus a zrada věc svou páše. Jsou chvíle jeho žití sečteny!“ děl vážně lékař ku plačící snaše. Ta otřela zrak slzou zkalený a šla. „Tatínku, vítězství je naše! Nu, máte radost? Po válce a boji! (Bůh odpusť lež mi!) Zde to právě stojí: Vlast svobodná!“ Kmet pohnul sebou prudce a usmál se a sepial zhublé ruce. Cos promluvit chtěl, selhal mu však hlas. Vlast svobodná,“ jen šept. A tiše zhas.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby).

V této básni jsme nalezli 2 místa; jsou označena takto
V této básni jsme nenalezli žádné osoby

Patří do shluku

slavský, němec, velehrad, sála, řeč, mílek, německý, jev, slovan, okolek

296. báseň z celkových 412

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. 589. Pod tou horou noví, přemizerní (Jan Kollár)
  2. 150. Pokud on se na té cestě bavil, (Jan Kollár)
  3. 231. A však než sem vešel, smluvu psanou (Jan Kollár)
  4. 263. Neletí tak orel prudkým letem, (Jan Kollár)
  5. 279. V meziříčí tom, kde rozložilo (Jan Kollár)
  6. 563. Věterný mlýn, jehož dlouhý pytel (Jan Kollár)
  7. LIST DO PAMÁTNÍKU (Jan Neruda)
  8. 58. Neste jí tam tyto cyty vřelé (Jan Kollár)
  9. 582. Najvyšší ten domek tu jest sroubek, (Jan Kollár)
  10. Dub (Stanislav Kostka Neumann)