Když poznal jsem ho, byl již bílý kmet,
stár bezmála již devadesát let.
Nevelký, suchý, červený však v líci,
žil u syna a ještě den co den
ven vyšel v alej neb dál po vesnici
a do parku a vracel zveselen
se domů v síň svou a pak u stolu
se usmíval, i žert mu se rtů slét’,
když s domácími seděl pospolu
a druhů dávných vzpomínal i žáků
(jsou teď to hvězdy umění a věd!).
Krk tlustý vadil mu, leč více zraku
jej skličovala slabost. Tak víc z paměti
než z not snad, hrával ještě na klavíru,
a jak se první tóny rozletí,
muzikant starý ožívá v jich víru;
má dosud pevný úhoz, nemate se,
i nástroj cítí, že naň mistr sáh,
a krásně zní, ač stár. A v zpomínkách
duch hráčův kamsi do dáli se nese...
Ach, ano, píseň to, již milovala
Terézka jeho... Co již dlouhých roků
tlí v zemi svaté! A přec jak by malá
jen chvilka byla to, jak včera jen,
co když ji spatřil, zaplálo mu v oku
a opíjel ho sladký lásky sen.
A byl tak plach a bál se jí to říci,
co v srdci hárá mu... Až v staré zahradě –
tam na vodňanských parkánech to bylo –
při červánkovém jarním západě
vzal ve svou ruku její se tak chvící,
a srdce se mu na rty prolomilo.
Terézka jeho! Z rodiny tak slavné –
Světecká z Černčic! On spřízněn s Jungmannem!
On, prostý učitel... se pýchou dmulo v něm.
Však zde v té krásné skříni starodávné,
jež památku tak mnohou vzácnou hostí,
má rodinné ty staré portréty,
miniatury na slonové kosti!
Skříň otevřel a v zásuvce se hrabe;
tu suchými se zasní nad květy,
tu zadívá v tvář... A teď v ruce slabé
list drží starý... Otevřel jej ruče,
a vytřev z očí vlhko, počal číst.
Můj Bože, jak to dávno, co ten list
mu Amerling psal ze slavné své Budče!
Jej nítil k práci, snaze, těšil v trudu
a povznášel – ten vzácný učitel! –
a vždy i druhy zdravíval, zvlášť Dudu.
Kde jsou dnes všichni? On tu sám, ó, žel!
A vzpomínky jak táhnou jeho hlavou,
zas jinde zří se, v městě nad Otavou
ve škole, v práci... Tam i syny ztratil,
pak odešla mu věrná jeho žena –
nu, po letech zas úsměv tvář mu zlatil,
leč kdo ví, jaká dána za něj cena?!
Tak v zpomínkách žil. Ale světa běh
též stíhal ještě, časem čet i z kněh,
až nemoh pak už – a jen poslouchával;
pak slabosti jej, chorob zchvátil nával
a v lože vrh, a pak – pak všecka země
se zachvěla, a sever jako jih
a západ jako východ v červáncích
stál války rudých, děla houkla temně.
On chvěl se o vlast, zdali bez pohromy
z té bouře vyjde, štastná, klidná zas...
rád dočkal by se... nedočká se as,
ta krutá nemoc dřív mu síly zlomí.
To bylo v onen nad vše chmurný čas,
kdy ustupoval Rus a zrada věc svou páše.
„Jsou chvíle jeho žití sečteny!“
děl vážně lékař ku plačící snaše.
Ta otřela zrak slzou zkalený
a šla. „Tatínku, vítězství je naše!
Nu, máte radost? Po válce a boji!
(Bůh odpusť lež mi!) Zde to právě stojí:
Vlast svobodná!“ Kmet pohnul sebou prudce
a usmál se a sepial zhublé ruce.
Cos promluvit chtěl, selhal mu však hlas.
„Vlast svobodná,“ jen šept. A tiše zhas.