HUDEBNÍ VEČER

Antonín Klášterský

HUDEBNÍ VEČER 1822
Hra pianistky polské dozněla, a celým sálem potlesk zabouřil, že chvělo se sta svíček plamenů. Již hrabě Buquoy, vlídný hostitel, sám hudby znatel, spěl jí blahopřát, a za ním, na rtech obdiv, hrnulo se k Szymanowské panstvo ostatní a vzácní hosté, v palác sezvaní. Jak dobrou známou z lázní pozdravil ji dvorní rada Ebert, s dcerama jenž byl tu dvěma, Vilmou, Julií, a se synem svým, který,který ač tak mlád, již rozpínati počal básnická svá křídla k letu. Trochu opodál stál Tomášek, a úsměv radostný hrál kolem rtů mu. Nyní pokročil též k umělkyni onon, a zvednuv k rtům svým její ruku, řekl: „Díky vám! Ten koncert Hummlův hrán být nemoh’ líp. Já Beethovena slyše, Dusíka, byl unesen v ráj. Deset prstů jich zpěváků deset bylo, čarovně 45 již zpívali a zpěvu na vlnách sta pozvedali duší k nebesům. Leč vaše něžné prsty, paní ctná, jsou bojovníci, směle udeří a zchvátí srdce!“ – – „Bravo!“ zaznělo kol z hloučku pánů, Szymanowská však již odvětila: „Maestro, pochvala z úst vašich jest jak rosa v zprahlý květ, vždyť pro vás jen jsem hrála. Nyní však, ó, prosím, splňte také prosbu mně: jen větu aspoň slyšet popřejte mi ze slavného svého kvartetu – jak, není možná to?“ – „Ach, bohužel, to sotva lze – vzdych’ mistr – věru ne!“ A bezradně zved’ oči k hraběti, jenž kolem kráčel. Rozpačitě ten se usmál, zvěděv přání: „Bez zkoušky? Vždyť nehráli jsme kvartet dávno již, a pak... nu, maestro sedne k pianu, i violaviola, i housle našly by zde, tuším (sálem při tom rozhléd’ se)se), sic umělé dost ruce – a přec – ne – ne – není možno – schází cellista.“ „A kdo hrá jindy s vámi na cello?“ se Szymanowská ptala zvědavě. „Kdo?Kdo?“ – smál se hrabě – z„z nouze kuchař náš, jenž místo smyčcem nyní vařečkou as vládne dole, krmě chystaje 46 pro moje hosty!“ „Totě rozkošné!“ smích Szymanowské vytrysk’ perlivý a celý hlouček strhl v doprovod. „Ať přijde kuchař! Chceme slyšet ho!“ již zaznělo kol v smích, jenž přivolal blíž jiné hosty, a když prolétla zvěst celým sálem, vlnil se jím šum, jak vánek letní s jakous čtveráckou když zprávou náhle v louku přiletí a všecky květy ohýbají se až smíchem v ní. „Jak moh’ bych dopustit, by pokažená jídla naposled se předložila panstvu?“ – pokoušel se ještě bránit hrabě. – „Nedbáme, když božskou hudbou nasytíte nás, o sebe lepší chuti pozemské!“ – „Vždyť ustrojit by teprv musil se.“ „Ne, ať jen přijde směle tak, jak je!“ „Nuž, dobrá!“ hrabě zasmál se, a již na jeho pokyn pulty stavěli lokaji chvatně, co zrak hostů všech zalétal k dveřím. Těmi po chvíli, hle, vešel kuchař s tváří zardělou, jak od plotny šel, s bříškem kulatým, v své bílé výstroji a čepici, jen zástěru snad čistou přehodiv. Smích tutlaný kdes vyšleh’, rozpačit když uklonil se a pak za stojan 47 hned k cellu sed’. Leč potom ztrnul smích všem na rtech rázem, tóny lahodné když nástrojů všech snoubit počaly se v harmonie krásné jeden proud. A housle pěly, lkala viola, a klavír vzácný mistra pod rukou déšť rozsypával zvuků laškovných i teskných zase, ale cello též v to vpadalo svou hudbou hlubokou, neb kuchař, shodiv rozpak, zapomněl na pánve své i pln že panstva sál, a žil jen dílu... Zase bouřlivý pak hřímal potlesk, k Tomáškovi teď sta vzpínalo se rukou, kuchař však též zasypáván květy pochvaly. „Tak zná-li vařit, jako hráti zná,zná“ – kdos pravil žertem – jaké„jaké čekají náš jazyk skvosty!“ Paní hraběnka co vyprávěla dámám, z jižních Čech že dostal se k nim – vařit výborně tam znají lidé – on však francouzskou má také školu – páni s rodinou si Ebertovou ve kruh zasedli kol Szymanowské s mistrem Tomáškem. A vzácná Polka žasla opravdu: „Že z prostého je rodu kuchař ten?“ „Ó, mnoho velké vlohy hudební 48 má český národ!“ svědčil Tomášek. „Aj, český národ! Což pak dosud živ? Ni v lázních tam, ni v srdci země tu já neslyšela slůvka českého – vy sami zde... vím, rány osudu – leč stihly také nebohou mou vlast: jest rozdělena, jako o roucho se Kristovo, když trpěl na kříži, dělili o ni – a přec, naše řeč zní dál i v částech...“ „Jiné ženy tam“ – děl, plamen v očích, mladý Ebert jí – „zde nemáme žen vroucích, rekovných a smělých k boji. Dlouho v mysli mé již zraje dílo: Vlastu hrdinnou, jež vedla k boji dívky udatné, z tmy pravěku rád pozvedl bych v jas, před zrak žen našich.“ „Ne“ – děl Tomášek – „náš národ nezemřel, jen dřímá, spí, a myslím si, že píseň bude to, jež probudí jej...“ „Ó, jak ráda bych jen jednu českou píseň slyšela!“ hned zatoužila Polka... Povstala vráz Ebertova dcera Viléma a k pianu šla. Za ní, pochopiv, se Tomášek zved’. Dvě, tři slova jen, a krásným hlasem Vilma zapěla Hankovu píseň, s kterou Tomášek, jenž provázel ji hudbou na klavír spial umění své... 49 Sálem po třetí zněl potlesk hlučný. Dívka zardělá se klonila a od klavíru již se bráti chtěla, když ji za ruku Tomášek ujav, tiše zašeptal: „Ó, Vilmo, krásně zazpívala jste tu moji píseň! Což by nemohla též naše srdce tlouci pospolu? To harmonie nebes byla by a píseň lásky nad vše krásnější!“ A dívka jenom nachýlila skráň a jeho ruku stiskla beze slov... 50

Básně v knize Probuzení: