IDYLLAIDYLKA
1843
Na černé desce svého sekretáře
cos psala, psala hbitě Bohunka,
a jako zlatá, lesklá korunka
jí v slunci plála hebkých vlasů záře.
Ve škole otec – klid kol přehluboký,
i psala, jen se zamýšlejíc časem
a zase čtouc svou práci tichým hlasem,
že neslyšela za sebou ni kroky.
Vtom silná ruka, ale jemná, bílá
se natáhla a papír uchvátila.
„Ha, tajemství! ha, vinník dopadený!“
Vráz vyskočila dívka, páž svou pnula:
„Doktore Pichle!“ Ňadra se jí dmula,
a v tváře hrnul červánek se studu.
„Hned vraťte mi to – hněvati se budu!“
„Ne, nevrátím!“ – „Ach, vždyť to nemá ceny,
ó, prosím vás!“ Leč co tak v jednom plamu
se napínala, by plen vyrvala mu,
on smál se jen a vzhůru drže list,
již vzkřik’: „Ach Bože, toť jsou verše vaše –
jste básnířka, nic nerděte se plaše,
vás Musy líbají!“ A začal číst:
88
„Jak mne to táhne tam – vy, jasné hvězdy, k vám...“
a dál a dál, až jemná píseň celá
v síň plnou slunce dovyzněla pak.
A dívka stála tiše, její zrak
na ústech visel mu, a jen se chvěla.
„Ach, Bohunko, ach, co vám říci mám?
Jste pěvkyně, toť plod je chvíle svaté,
ó, zdali více takých šperků máte
na hrdlo Vlasti?“ – „Ano, ale skryté,
jste první, jenž to víte na zemi –
doktore Pichle – prosím – slibte mi,
že nikomu to – nikdy – nezradíte!“
„Což tolik Vlast má perel již a květů,
by utajeny směly zůstat světu,
zrak nepotěšit?...“ „Květy mé jsou prosté –
snad ano – pozděj – pod jménem snad cizím –“
„Ó, Bohunko, jak citem pláte ryzím,
má úcta k vám jak bílý plamen roste.
Ach, rozumím vám, nedbám také slávy,
jen vlasti sloužit chci a budit, budit
a při tom třeba o kůrce se trudit –
na venkov půjdu... dech tam vnesu zdravý –
dnes již se loučím – snad se řítím v boje –
leč za tajemství vaše dám vám svoje:
Mám, Bohunko, vás rád! Já roky celé
ten sladký taj jsem ve svém srdci nes’,
než co jsem přečet’ vaši píseň – dnes,
ó, Bohunko, zda moh’ jsem mlčet déle?
89
Snad čekat ještě, spíš by bylo správno,
leč, Bohunko, – zda chceš mou ženou býti,
zda ráda mít mne můžeš celé žití...?“
A dívčí šept zněl stoudný: „Mám již dávno.“
Pak stulilo dvé hlav se, v touze žhavé
se zkloubily jak na pouto dvě ruce,
ret k retu skočil jak dvě jiskry prudce,
a „Bohunko!“ jen znělo – „Bojislave!“
v šept lásky sladký, horoucí a milý.
Kdo všim’ si z nich, že právě v této chvíli
tvář vyholená v dveřích zjevila se –
Bohunčin otec – starý profesor –
a v růměnné té tváři milý zor
že na obrázku tom se tiše pase?
V svém popelavém šatě s knoflíky,
jež leskly se jak stříbro, veliký
jak duch tu stál; teď sáhl tiše k šosu
a pikslu vytáh’ – šňupec nesl k nosu,
pak modrý šátek, bíle tečkovaný,
vznes’ potichounku, by smet’ prášek se rtů,
s úsměvem dobrým – ale vtom, eh, k čertu!
kých’ nehorázně. Rázem na dvě strany
dvé spěje hlav. „Tatínku!“ Děvče letí
a v jabot jeho vesty tvář svou kreje.
Cos Pichl koktá. Ale kmet se směje
tak šelmovsky a volá: „Děti – děti!“
90