Jak v zahradě, když přes ni přehnala se
bouř divoká, je nyní v duši mojí.
Před chvíli ještě v bázni, nepokoji
vše zmítalo se, a teď klid je zase.
Klid, zase klid, leč na zemi, hle, leží
stržené sněti, pokácené kmeny,
a jedné růže keř tu rozlomený,
dnes ráno ještě nádherné a svěží.
Ó, Bože můj, jak rvalo mne to, hnětlo,
jak mučily ty domluvy a zmatky!
Já k hrobu klesla, volala kyn matky,
pod křížem úpíc, hledala v tmách světlo!
A nyní po všem – dozněla bouř krutá,
je ticho v duši, ale ticho teskné.
Na listí déšť se, slza v oku leskne,
leč poslední to už – jsem rozhodnuta.
Můj Slavoji, můj učiteli drahý,
ó, nevyčítej, že mi klesla síla,
ó, nelkej pro pád vznešeného díla
a marný že tvůj hlas byl a tvé snahy!
Sen, veliký sen hřál mne v duši sladce:
sad růží celý vypěstovat Vlasti,
dcer pravých, a jí na srdce je klásti,
ó, co v tom bolu, ideálu vzdát se!
Teď zahrádku jen malou míti budu,
v ní poupátek pár zbylých po stolistce,
již rozvanul dech smrti k hrobní zídce,
a jeden strom, jenž něm tam stojí v trudu.
A strom ten sílit, aby znovu vůkol
se jeho květů vzácných lila vůně,
a poupátka ta hřát, jichž srdce stůně
po matce mrtvé... to můj bude úkol.
Jdu k němu pevně – vím, ten krok je nutný –
přes vlastní srdce kráčím, Samoslave,
ó, neupírej na mne vyčítavé
své oči, pohled bolestný a smutný!
Čtla znovu jsem dnes – naposled – tvé listy,
a mnohá horká slza skrápla na ně,
můj neukrotný orle od Kriváně,
a cítila tvé lásky plápol čistý.
Tvá něha srdce ovívá mi dosud,
dál perutí svých unášíš mne letem –
ó, nech mne jít, kde víc mne třeba – k dětem,
ty vzleť – já půjdu naplnit svůj osud.
Ó, vzleť a povznes nad smutek se všaký,
nad štíty hor svá rozpni silná křídla,
střez lidu svému věčná Tatry sídla,
bij v nebe, rozplaš tuče tam a mraky!
Svým výkřikem zbuď ty, kdož rádi zasní,
svobody zákon vyryj ve skal desku
a urvi lidu slunce plam, jas blesků
a v jejich ohni spal i bolest vlastní!
A jsi-li zraněn příliš v lásky pýše,
v svých horách zalkej, až to zachví lidem –
jen neotřásej už mým těžkým klidem,
nech k oběti mne pevně jít a tiše...