NEZABUDKY
(Honorata z Wišniowských-Zapová píše do svého deníku roku 1846.)
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Já doufala jsem v život jiný
zde v Praze, mužem vychválené,
já snila: jako do pramene
když rybku pustíš z košatiny,
hned uchvátí mne bystrý proud,
kde radostno je žít a plout,
a v šumném víru pochová
se to, co duši stále chvátí,
ó, dobrý otče můj a máti! –
stesk po vás, krajích domova.
Šla v novou vlast jsem... Chtěla v práci
se pro ni vrhnout o překot...
Ach, jak se sen můj brzo ztrácí,
já do stojatých padla vod
z těch křišťálových svojich říší –
co teď, můj Bože?... těžce dýši
a vidím... moje mysl bludná
se zapříst dala v zdání klamné;
chci čistší vzduch...! a rtmut, jenž u dna,
se zvířil jen a valí na mne.
99
V tom novém kruhu paní, děv
zprv rod můj vábil, okouzloval
můj štíhlý vzrůst, mé tváře ovál
i temný vlas – můj celý zjev.
Jak pták by vzácný z širé dáli
byl zaletěl k nim s duhou per,
si šepotaly o mne chvály
a báje mnohý u večer.
„Je krásná!“ – „A též chudá není“,
„Potockých jsou s ní spříbuzněni“spříbuzněni“,
„Prý hraběnka...“ I se rtů mužů
jsem slyšela jen lichocení,
že řeč má hudbou, sladce zníc.
Já všem jsem nesla srdce vstříc
a v srdci šťastném zdálo se mi,
že bratrem – sestrou – každý z nich,
že host jsem z krajů dalekých
tu našla druhou rodnou zemi.
Leč brzo vzpíral se můj duch
daň platit, již ten žádal kruh.
Vše velebit jsem, chválit měla,
vším nadšena a šťastna být,
za kulhavý rým věnčit čela,
„Jsme nejlepší!“ vrýt ve svůj štít.
Zpěv český slavit, české víno
a český lid a český znak
a odvrátit se, zavřít zrak,
kde ty si hovíš, zlo a špíno!
Ach, ovšem, v básních přesladce
100
lze za vlast, národ umírati,
leč líp se skrčit, schovat se,
když biřic jde a hrozí kati!
A sejdem-li se, milé družky,
ach, o čem mluvit – pro Boha? –
než, jak nás trápí naše služky,
co paní zkusí nebohá
a krajky v jaké prát je vodě
a co as bude z jara v módě...
Kde odvahu jsem k všemu vzala
já mladičká, ba skoro dítě?
Na hudbu, knihy jsem se ptala,
a zamlouvaly rozpačitě.
A když jsem řekla bez okolku,
co zřít bych chtěla raději,
ten úžas! „Hleďte na tu Polku,
jsme nevzdělané, sprosté jí!“
„Vše haní, nic jí po chuti!“
„Nu, nikdo jí přec nenutí...“
„Však víme, jak to v Polsku chodí!“
„Jsme v očích jim jak jejich sůl...“
„Tam ve špíně se muži brodí.“
A se žahadly celý úl
již hrne se... Vír zmatený.
A muži? Krčí rameny.
Můj muž – ó, vroucně má mě rád,
než vše jen hledí omlouvat
a mírnit slovy medovými:
101
„Nu, pravda – líp však bude už...“
A jediný jen ční tu muž –
Havlíček Karel – rázný, přímý,
jenž pravdy nic se neleká –
ó, vím, ten jistě nejde s nimi!
Ach, otčino má daleká,
jak toužím k Tobě ve svém stesku!
Tam vyplakat svou tíž a trud,
kde šumí do snů drahý Prut,
k těm střechám, v mech a do netřesku
jež halí se tam v údolí;
v náš milý dvorec se zahradou,
kde staré chvějné topoly
své za večera stíny kladou;
v tu jizbu naši, kde tak milo
a teplo, shoda rodinná,
kde o jitře se vlasti snilo
a hrávali jsme Chopina...!
Kde i v ten krutý zimní čas,
kdy sníh se bílý na všem třpytí,
jsem slýchávala vlky výti
a neděsil mne jejich hlas.
Ó, zas je slyším... do noce
je žene hlad a do závějí.
Jsou blíž... a vyjí divoce...
Leč teď se bojím, teď se chvěji...
102