TYLŮV SEN

Antonín Klášterský

TYLŮV SEN 1853
Zrak mdlobou zamk‘ se, hlava znavená na ruce padla těžce – usnul Tyl při noční práci, a ten jemu zdál se živý sen: stál v úřadovně své, v té neúhledné jizbě vojenské v kasárnách pražských. Ale dnes ta síň se všecka leskla, čistá, úpravná a vyzdobená nějak slavnostně zelení svěží. Také nebyl sám tu jako jindy, kolem sebe zřel kruh známých tváří, četných vojáků a úředníků, a ti všichni kol zrak upírali k němu s úsměvem. A nyní z hloučku setník Zelinka vpřed postoupiv, mu ruku stisk’ a děl: „Mne upřímně to těší, pane Tyl, že oni právě byli jmenován přednostou po mně – ani kdyby již hlas krve nemluvil tu – měl jsem rád je pro tu skromnost jejich příkladnou a pilnou práci. A též zásluhy snad trošek mám, že takhle vysoko až přivedli to. Neříkal jsem vždy: Divadla nechají, to není nic 105 pro ouředníka, ještě o místo by přijít mohli, a co budou pak? Snad komediant, nejvýš direktor hladové tlupy, jež jak cikáni od města k městu vleče bídu svou. A vidějí, jak dobře bylo to, že poslechli mne – dnes jsou přednosta té kanceláře zde – a upřímně jim gratulujem všichni. O děti teď svalí se jim starost, a i groš jim zachovají – tak jsou hodně zdráv!“ A nyní všichni, co tu stáli kol, se k němu hrnuli a hučelo to v síni jako v úle... A vtom Tyl se probudil. Zrak protřel, zmateně se rozhléd’ kolem... V jizbě venkovské tu dlí; jak večer teprv přitáhli, vše rozházeno ještě. Na lůžku spí chorá jeho žena, na slámě si milá Anna s dětmi ulehla, a on... ach, Bože, píše na bedně kus na zítřek – ó, strašné bídy té, z níž není spásy!... Svíčky oharek již dohořívá, jistě dlouho spal. Leč co se mu to zdálo? Ano, ví, o úřadě to bylo, přednostou ho jmenovali, veliký měl plat... Rty stáhl v úsměv bolestný a vzdych’: „Ne, zaplať Pánbůh, že to byl jen sen!“ 106