Blatenské rybníky blýskají
ve slunci večerním,
myšlénky moje se potají
z duše mé kradou k nim.
Obláčky zlaté tam a sem
upadly na pláň vod,
červeně kvetoucím rákosem
lysku zřím – tmavý bod.
Nyní se do husté třtiny skryl,
nyní zas v zlatě kmit –
změříš ten rybník, dálný cíl,
nezměříš jeho klid.
S druhého konce v jeho pláň
lesů stín tmavý pad;
duši ti ovívá jako skráň
takový milý chlad.
V duši, jak tiše posloucháš
vlnek ten šum a třesk,
padá ti zvolna, na dno až,
takový sladký stesk.
Jak by někdo ti šepotal
o lásky zániku,
jak by ti někdo v hloubi spal
Blatenských rybníků.
Blíž rybníka skal na kraji
den za dnem sedám hodiny,
to jako když se lákají
dvě – vod a duše – hlubiny.
Dvě hlubiny tak tajemné,
tak navzájem se měříce,
a tiché snění nese mne
vždy dál za světa hranice.
Na vodách kruhy do dáli
vždy větší, širší jdou a jdou,
a jak by strhly, pojaly
v svůj střed i celou duši mou.
Vždy v širší kruh, vždy v širší kruh
se nese dál a prostírá,
až naposledy cítí duch,
že splynul s duchem vesmíra.
Letěla kachna divoká,
letěla přes rybník,
slyšel jsem její poslední,
poslední bolný vzkřik:
Proto jsi, lovče, člověkem,
bys mě moh střeliti,
ale já tobě zapadnu
hluboko do sítí.
Pod vodou se ti potopím,
skryju bol zoufalý,
jenom ta voda se dokola
červeně zakalí! – – –
Perutí ještě zamávla,
zapadla v rákosí,
a mně, jak měl bych o sílu
prosit jen kohosi.
Abych, až bolest vytlačí
slzy mi do oka,
uměl se skrýt a zemříti
kachna jak divoká.
Taková tmavá hladina, a taký bílý květ
do jitřní záře slunečné z černé se rmuti zved!
V tmavé-li skrývá hlubině taká se sněžná běl?
Kdo ji sem s bílých oblaků s nebeské výše schvěl?
Vyšel jsem za noci k rybníku – táhl se v dál a dál,
sšeřeným krajem jak v pohádce v úplňku měsíc plál.
Ke tmavé schýlil se hladině, a kde se vlny tek’,
vylákal bílý květ na povrch tichý ten polibek.
A čím víc líbal, tím tu víc bělostných květů ční,
jako by zbylo na vodách záře kus měsíční.
Dítě mé, pojď, je teplá noc, plná tak snů a dum,
spojme svou páž a spojme dech, přitiskněm rety ke rtům.
Líbej mě, líbej na čelo, rozvlň mých citů rej,
na tmavou hladinu duše mi bílý květ vylíbej!
Vyssál hvozd slední slunce blesk,
klade se ke spaní,
na vodách jak by si někdo tlesk’
časem jen do dlaní.
Švihla to sebou ryba ven,
nebo jak obyčej,
duchů to první znamení jen,
noční že počal rej?
Stmívá se valem, tam a sem
mlhy se plouží týl,
břízy tím svítí soumrakem
jak šat vábných víl.
Rákosím ševel jde příjemný,
mihl se netopýr!
nevidím – cítím jen tajemný
zdvihat a chvět se vír.
Bojím se, duše též v hlubinách
mrtvý že vstane stín,
bude tě trýznit v nočních tmách
vzpomínkou hrůz a vin.
Do hvězdných dívám se plamenů –
takový vlá s nich klid! –
aby se usmíval do mých snů
drahých dvou očí svit.
Své stříbro měsíc potají,
než cestou dále táh,
si ukryl – lidé říkají –
v rybníka hlubinách.
Však stále o ně v strachu jest,
a strach mu ruší klid,
že navrací se často z cest
a jde se přesvědčit.
Tu v noci tich se přikrádá
a sáhne v hlubiny
a stříbro své si vykládá
jak třpytné šupiny.
Ó, slyš, jak mezi skalisky
to zní a prokmitá,
to měsíc dnes zas penízky
své zlaté počítá...
Unikli jsme z víru, boje
v hor a lesů zátiší –
Co se chvíš o štěstí svoje?
Je-li Bůh, zde nejbližší!
V nebes modru, bouří vzteku
vznáší se tu Neznámý,
vlá tu jako ve pravěku
nad šírými vodami.
Ke mně mluví každou travkou,
k tobě v lásky objetí,
ale tichou kolébavkou
v šumu lesa k dítěti.
Nad vodami mha se sráží
v stíny noci přitmělé,
a mně zdá se: děcku k stráži
táhnou bílí andělé.
Dole klid, a jeden plamen
nebe, kam chceš, zalétni,
a mé srdce je jak kámen,
ale kámen - obětní!