Před zázraky štětce a dláta,
při stíhání mořských pěn
jak sladce plyne a chvátá
ten teplý, podletní den!
Však večer když táh a se smrákal,
tu vichr a hustý déšť lákal
do krčmy útulných stěn!
Do staré jsem osterie
tu zapadl moři blíž
a naslouchal, vítr jak bije
jí do oken, prázdnil číš.
Jak čas se loudá a plouhá!
A divná na srdce touha
a divná mi ulehla tíž.
Kol prázdno, jen obrovská kočka
blíž přišla otřít si hřbet
a ke mně zvedala očka –
v tom náhle přised si kmet.
Vlas bílý tváře mu věnčí –
já nevěděl, přišel-li z venčí,
či odkud se právě zved.
„Ó, promiňte, milý pane,
že ihned usednu k vám,
když bouřný vítr tak vane,
je smutno sedět tak sám;
a cizincem v zemi té jste-li,
jste jistě dnes neveselý,
och, pane, to znám, to znám!
Tu vína nad plnou číší
jak sklání se samotář,
hlas dálný, sladký tak slyší,
své matky zří, milenky tvář,
líc krásnou s vábnýma rtoma,
tu milou síňku tam doma,
kde lampy staré plá zář.
Ó, rcete, co v také je chvíli
vší krásy, umění div,
kdy ptáte se: Vzpomíná? Spí-li?
Kdo zemřel mi v dáli, kdo živ?
kdy výčitkou sobectví pouze
se vrývá a vysmívá touze
ten hodin zdlouhavý kyv?“
Já opřel dlaň o hlavu nyní
a letěl vzpomínkou v dál,
svit lampy v mé útulné síni
mi nad maják do snů teď plál;
i drahé slyšel jsem hlasy,
dech tepla a lásky a krásy
mi v ústret líbezný vál.
„Ba, lidský život je krátký,“
dál stařec mluvil, „a ten,
kdo odešel, nepřijde zpátky,
by víc pak byl oceněn –
ó, celé nestačí žití
se milovat, vděčným býti,
vše ostatní, pane, je sen!“
„Och, ustaňte!“ vzkřikl jsem v muce,
a ustrnul – sám jsem byl.
Kmet zmizel. Já vyběhl prudce,
bych ještě jej dohonil,
a slyšel jsem, do skaliska
jak vlna za vlnou tříská,
a vítr bolestně vyl.
Ni stopy kol po divném kmetu.
Noc tmavá, déšt šelestí.
A já si přál orlem být, v letu
bych moh se v dál přenésti.
„Loď, loď!“ jsem vykřikl steskem,
a každá vlna svým třeskem
se smála mé bolesti.