HOUSLE.
Marii Heritesové-Kohnové.
I.
I.
Tak slýchával jsem: Houslí nástroj nový,
jak z dílny vyšel v lesku svém a kráse,
ten půvab nemá, tvrdý ve svém hlase,
jak chví se hruď, cit pláče, nevypoví.
Jej třeba rozbít, sklížiti jej zase,
pak jásá, zpívá, lká po slavíkovi,
jak vánek šepce z jara mezi rovy,
zvuk v proud se vlní, květem kolébá se.
Ó, básníku, ký symbol v tom se tají!
Snad i tvé srdce zkrušiti svět musí,
jej bídou, zradou, záštím rozbít v kusy,
by vzkříšeno jak živou vodou v báji,
zvuk našlo pravý, za skřípot a skřeky
tón písně zvučný lahodný a měkký!
60
II.
II.
Svět říká: Housle jásají a pláčí,
teď pějí a teď šeptají jich struny,
jak by táh vánek stromů do koruny,
jak láska sladká když se parkem stáčí.
A přec jen chví se, lká to srdce hráči
a jásá, zpívá, máj svůj volá slunný,
se modlí, zoufá, smývá v stříbře luny
svůj kal a šepce: Sladký sen, ó, spáči!
Jeť srdce lidské starý nástroj božský,
v něm divné tuchy spí a harmonie,
a zní i pak, když rozpadlo se v trosky.
A ne, kde struna houslí chví se pouze,
leč kde hrá srdce samo v snách a touze,
se pravá píseň, nebes hudba lije.
61