Brdy.

Antonín Klášterský

Z všech hor, co jsem jich zřel, mám nejraději Brdy. Domácí půvab jich táhlý, dlouhý hřbet; ne imposantní výš, ne skalin vrchol tvrdý, leč jakýs poklidný a přívětivý vzhled mne lákal vždycky k nim, v ten šerý jejich bor, jenž v moře jediné se po jich délce slívá a kde ti nad hlavou jak duše těchto hor to zticha zašumí a jako do snů zpívá. Jím často chodil jsem a bloudil v zamyšlení, co venku do prachu vše deptal slunce žár, tu stihal po listí jsem zlatící zář denní a pod strom lehl si, jenž zraněn byl a stár, a lačně naslouchal hudbě, kterou les u směsi nesčetné všech různých zvuků tají: šum táhlý, praskání a bzukot, ptačí ples a měkké zvonce krav, jež pásly se kdes v taji. Pak výše stoupal jsem na hor samých čela po úzkých pěšinách, jež zelený mech stlal, k mnohému vrcholu, kde v půlkruhu se bělá z dob dávných, pravěkých porozpadlý val, zkad dálných vyhlídek se otevírá vděk, kde kámen obrostlý je metlicí a travou, zde dlouho seděl jsem a zapadlý již věk jsem nechal táhnouti a kroužit nad svou hlavou. Tu ve snách viděl jsem, jak na ten vrchol strmý jde, vážně zahalen jsa v kože, mužů dav, jak starým bohům svým sem v oběť nesou krmi a slunci klaní se a pějí na pozdrav. Však divý nepřítel jim v žírné kraje pad jim stáda, ženy krást a pálit jejich chaty. Vše prchá na valy, již nad hlavou je mlat, a k nebi vysoko oheň šlehá zlatý. Teďklid tu hluboký, leč houkne-li kde zbraň, již plamen nešlehá, by zvěsť byl vrchům hradním, teď jenom s vrcholku se dívá lesem laň a rudý červánek jen večer plane nad ním; a kouř-li vine se ztad ještě k nebi výš, to dým je milířů, kde starý uhlíř stojí, a jak s lesy srost’, blízko malou chýž, jen z kmenů sbita je a přikryta je chvojí. Teď v kraje poklidné se díváte, hory, od rána po večer: na říček světlý pruh, na vísky s topoly a na cesty a dvory, zkad volů spřežení jde zvolna, vlekouc pluh; na lány úrodné, kde zavlní se klas a radosť oráče zní ve skřivánčím hlase, v ohníčky na mezích, kdy podzimní jde čas a stádo po lukách se za večera pase. Jak žírný, krásný kraj! Zde ruce spínáš maně s tou tichou modlitbou, jež sama stoupá v ret a odtud, nebi blíž, hned k nebes letí bráně, by v slunci hřál se jen a šťasten, plál a kvet; by píseň radosti se ozývala v něm a v brázdách starých ran mu vzešlo činů sémě. A vy, ó hory , bouř poletí sem, ji vždycky rozražte o lesné svoje témě.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

v básni jsme nalezli 1 místo, v básni jsou označena takto
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

klas, klasa, lán, žeň, pluh, brázda, obilí, zrno, stodola, žnec

798. báseň z celkových 1025

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Na Krasu. (Růžena Jesenská)
  2. BALLADA. (Josef Svatopluk Machar)
  3. DVA MOTIVY Z ALEJÍ STARÝCH LIP A JABLONÍ V MNÍŠKU POD BRDY. (Emanuel Čenkov)
  4. ČTYŘICÍTKA (Karel Dostál-Lutinov)
  5. Podzimní. (Emanuel Miřiovský)
  6. Úhory. (Xaver Dvořák)
  7. SEN. (Rudolf Medek)
  8. PÍSEŇ Z JIŽNÍCH ČECH (Antonín Sova)
  9. Zřícenina. (Emanuel z Čenkova)
  10. PODZIMNÍ PÍSNĚ (Antonín Klášterský)