Z všech hor, co jsem jich zřel, mám nejraději Brdy.
Domácí půvab má jich táhlý, dlouhý hřbet;
ne imposantní výš, ne skalin vrchol tvrdý,
leč jakýs poklidný a přívětivý vzhled
mne lákal vždycky k nim, v ten šerý jejich bor,
jenž v moře jediné se po jich délce slívá
a kde ti nad hlavou jak duše těchto hor
to zticha zašumí a jako do snů zpívá.
Jím často chodil jsem a bloudil v zamyšlení,
co venku do prachu vše deptal slunce žár,
tu stihal po listí jsem zlatící zář denní
a pod strom lehl si, jenž zraněn byl a stár,
a lačně naslouchal té hudbě, kterou les
u směsi nesčetné všech různých zvuků tají:
šum táhlý, praskání a bzukot, ptačí ples
a měkké zvonce krav, jež pásly se kdes v taji.
Pak výše stoupal jsem až na hor samých čela
po úzkých pěšinách, jež zelený mech stlal,
k mnohému vrcholu, kde v půlkruhu se bělá
z dob dávných, pravěkých už porozpadlý val,
zkad dálných vyhlídek se otevírá vděk,
kde kámen obrostlý je metlicí a travou,
zde dlouho seděl jsem a zapadlý již věk
jsem nechal táhnouti a kroužit nad svou hlavou.
Tu ve snách viděl jsem, jak na ten vrchol strmý
jde, vážně zahalen jsa v kože, mužů dav,
jak starým bohům svým sem v oběť nesou krmi
a slunci klaní se a pějí na pozdrav.
Však divý nepřítel jim v žírné kraje pad’
jim stáda, ženy krást a pálit jejich chaty.
Vše prchá na valy, již nad hlavou je mlat,
a k nebi vysoko už oheň šlehá zlatý.
Teď – klid tu hluboký, leč houkne-li kde zbraň,
již plamen nešlehá, by zvěsť byl vrchům hradním,
teď jenom s vrcholku se dívá lesem laň
a rudý červánek jen večer plane nad ním;
a kouř-li vine se ztad ještě k nebi výš,
to dým je milířů, kde starý uhlíř stojí,
a jak už s lesy srost’, má blízko malou chýž,
jen z kmenů sbita je a přikryta je chvojí.
Teď v kraje poklidné se díváte, mé hory,
od rána po večer: na říček světlý pruh,
na vísky s topoly a na cesty a dvory,
zkad volů spřežení jde zvolna, vlekouc pluh;
na lány úrodné, kde zavlní se klas
a radosť oráče zní ve skřivánčím hlase,
v ohníčky na mezích, kdy podzimní jde čas
a stádo po lukách se za večera pase.
Jak žírný, krásný kraj! Zde ruce spínáš maně
s tou tichou modlitbou, jež sama stoupá v ret
a odtud, nebi blíž, hned k nebes letí bráně,
by v slunci hřál se jen a šťasten, plál a kvet;
by píseň radosti se ozývala v něm
a v brázdách starých ran mu vzešlo činů sémě.
A vy, ó hory mé, až bouř poletí sem,
ji vždycky rozražte o lesné svoje témě.