I ve své zkáze, s ranami a vráskou
jsi krásný dosud, ne žebravý kmet,
jen schudlý král tu stojíš, hrdý vzhled,
a vzdorně čelíš bouřím svojí hláskou.
Vše kolem tebe tichou zvučí zkazkou,
můj Zvíkove, z těch dávno přešlých let,
a já a vše, co kolem život spřed’,
jak stejnou k tobě hledělo by láskou.
Tvé lesy kolem – slávy pamětníci
i tvého pádu – nepokojným rtem
do snů tvých starých věčně ševelící.
Dvě řeky kolem – jak dvě bílá paže,
a jimi rodná objímá tě zem
a ke své hrudi tiskne tě a váže.
Zeď kácí se, a kámen padá, padá...
A mezi rumy, na skálu, jež zryta,
si sedá černý mech, a blín se chytá,
a přes vše pne se ostružina mladá.
Však dál, ó, viz! těch štíhlých sloupů řada,
a gothickým jak oknem zeleň kmitá,
jak v arkad krásu, dříve hnízdo hada,
se obrazů již mísí barva sytá.
Co vetché, padlo – bolí tě ten zvuk,
když padne kámen s rozoraných skal?
Ach, k čemu slzy, k čemu líc tvá bledá?!
Tu hleď, jak palác z rumů černých vstal,
jak po staletích krásu našel vnuk,
a jak ta krása výš a výš se zvedá!
Jak za vrchy by hořelo to kdesi,
tak plane nebe v červánkovém vznětu;
lesk řeky mdlý je jako na sametu,
a v modrý závoj ztrácejí se lesy.
Jen pod hradem, nechť stín se kolem věsí,
je bujná zeleň, nad ní v rychlém letu
jsou vlaštovky, a jinak nehne se tu
ni kámen, strom, ni tráva nevzdychne si.
Tam v hloubi hučí řeka... Na ní vory
tak rychle plynou... Oheň šlehá sporý
blíž přívozu, té chaty trpasličí.
Vůz těžký hradem zaharašil k mlýnu
a zanik’ dole. Hrad tu sám a v stínu.
Kol ticho všude. Žluva na déšť křičí...
Má bába vždycky vypráví, jak jela –
už dávno tomu, dávno – Zvíkovem,
noc byla letní, probůh, co se bělá
tu všude kol, jak sníh když skrývá zem?
Hned tu, hned tam ta stříbra záře skvělá
se mihla, blýskla jasným zátřpytem.
A bába končí: „Nebylo to snem,
ta záře všude, kam jsem pohleděla.
Snad poklady to tenkrát země kvetla,
snad roucha duchů mihla se to světlá,
co za hrobem, to nikdo nedotuší!“
Má zlatá bábo, nyní věřím rád.
Čar letní noci viděl jsem tam plát
a jeho skvost jak ty si nesu v duši.
Čtu „Sekerníka“. Vlna šplouchá tiše
mi u nohou. Hrad v jitřním ozáření,
a v staré zdi a šedém na kameni
jak slunce když svým zlatým štětcem píše.
Již s knihy bloudí oko do skal výše
a na proudy, jež přes balvan se pění,
sta tisíc jisker tančí, políbení
kam vtisklo slunce. Země teplem dýše...
A zavru oči... Pod Zvíkova rumy
poslouchám zticha, v dvojím různém hlasu
jak Otava i Vltava si šumí.
Kol moucha bzučí, hledá květ, jenž pro ni.
A polena, jak v nedalekém plasu
o skály bijí, jasným hlasem zvoní...
Jen řeky hučí ve sny ti a k spánku,
můj Zvíkove, les šumí ti, pták zpívá.
Však neděle když přijde, do červánků
tě budí hlahol, smích, hra skotačivá.
Rej v nádvoří, zpěv, cinkot skla i džbánků,
při kolovrátku pod lipou, jež kývá,
na písku dívky, zardělé až k spánku,
se točí, sukně po větru jim splývá.
A za zdí starou, jež se boří, mladé
hoch dívce první políbení krade,
kdo rozpak vidí, kdo stisk ruky chvějný?
Jen starý hrad. Ten hledí na ně s výše,
na Václava si myslí, na Záviše,
a praví k sobě: Svět je stále stejný!
Vše ztichlo ve mně. Starých vášní lvice
jak usnuly by, hněv proud odnes’ ručí,
a hořkosť páry vzaly do náručí
a odlétly s ní, stříbrem blýskajíce.
Ba ani Tvoje neviděl jsem líce,
jež v srdce tolik nalila’s mi žluči
a tolik jedu, který pálí, mučí,
ne, v klínu skal tam nevzpomněl jsem více.
A přec jsem vzpomněl jedenkráte Tebe.
To bylo večer. Lesy voněl vzduch,
a modré zvolna růžovělo nebe.
Pták zpíval. V pěnách svítil řeky pruh,
a Zvíkov hleděl v záři do údolu...
Já vzdych’: „Ó, žel, že nezříme to spolu!“
Ó, mistře, který’s prchl z víru měst
a v starých troskách pracoval jsi v tiši,
Tvůj sluch mou píseň pozdní neuslyší,
Ty spíš, a duch Tvůj krouží kolem hvězd.
Za břímě práce, jež jsi uměl nést,
za odříkání, cíl jež klade vyšší,
měl’s ptáků zpěv jen a šum řek a zvěst
a vlhkou vůni, kterou hory dýší.
Tah Tvého štětce každý láska táhla,
a jméno Tvoje? – mizí ponenáhla
tu mezi námi, jak už to tak bývá.
Však v hradu starém, jak tu stojí v klidu,
tam žije, žije – na stěnách i v lidu
a do pohádky hradu tiše splývá.
Noc. Měsíc září. Hvězd tak jako kvítí
je po obloze. Lesy mlčí v snách,
a noc je slyšet, jak jde po špičkách,
jez hučí dál... U přívozníka svítí...
Mlýn dále klepe, v proud se kolo řítí,
jak hvězdy hoří třpytné mušky v tmách,
a ve měsíčné záři na skalách,
jež tmí se zryté, tichý Zvíkov zříti.
Teď zdá se ti, že dosud celý, celý,
jak v dávném věku se skal hleděl v dol.
Ó, pohleď tam, jak teď se to tam bělí!
Ty zachvíš se, neb nevíš, jsou to břízy,
či kráčí to snad Bílá paní kol
ve skvoucím sněhu dlouhé svojí řízy?