Z ULICE.
Vždy skorem tytéž potkám tváře,
vždy skorem tytéž lidi zřím,
když k deváté do kanceláře
se beru kvapným krokem svým.
Tu profesor, jenž théky nese,
jde v záři jarní stařičký,
pár děvčat mladých zamihne se,
v trh pospíchají paničky.
Na známém rohu žebrák známý,
a známé tváře kol a kol,
jak zřím je denně, připadá mi,
že znám i jejich ples a bol.
Však jaký div! toTo děvče bledé,
s tím trochu vzdorným hrdým rtem,
jež s matkou se vždy ráno vede,
jsem nezřel včera – předvčírem.
135
Snad nemocna je, nebo někam
už s prvním jarem odjela...
I dneska marně pátrám, čekám,
že spatřím ji blíž kostela.
Ne, nejde. – Přeci! Kráčí sama.
Šat smutku? závojZávoj? očiOči v snech?
Ó, tuším, tuším celé drama,
jež prožila jsi ve dvou dnech!
Smrt matky – slzy – všecko mizí
pod štíhlý nový obelisk –
ó, jak bych rád dnes dívce cizí
jak starý známý ruku stisk’!
136