Za hrobového ticha hustých davů,
jež dusí vzlyk, co slza kane s lící,
se vracíte k nám, svatí mučedníci,
již pro svůj národ šli jste na popravu.
Zní truchlý zpěv a tlumený zvuk bubnů,
a vlahým vzduchem, jak již bývá v dubnu,
na lafetách děl, jež se v boji chvěla,
ta vaše vezou potupená těla
katovou rukou! Trup váš dávno ztuhlý,
již rozpadá se... Ale květy, z hloží
a trnů věnce, mučedníci boží,
vám s naší vlajkou kryjí prosté truhly.
Vás přeběhlíky, sběhy, podlé zrádce
v tyrana očích, ale věrné syny
národa svého, svojí domoviny
si vezem z dáli, byste spali sladce
v té zemi, pro niž bili jste se, mřeli;
vás bojovníky, kteří věděli jste,
do tyranových rukou padnete-li,
že budete se houpat na oprátce,
a přec jste šli v té veliké a čisté
své lásce k vlasti, zahodili zbraně,
jež tyran vtisk vám, jenž nás věky šlapal,
a proti němu na druhé jste straně
šli bít se, v duších nadšení a zápal.
A jati pak, jste mužně umírali,
vzdor na svých rtech a v srdci spásy tuchu,
dech svobody již ve vlahém jste vzduchu
cítili vanout... Dnes již volný národ
vás pozdravuje, vítá domů z dáli,
a jarní van co celým světem duje,
zas do své půdy si vás přesazuje,
květ nejkrásnější, do svobodné země
si se slzou vás klade, vzácné sémě,
v němž dřímá jistě nové síly zárod.
Vy mrtví jste, a přece navždy živí.
Nad hrobem vaším častokráte stane
vnuk ještě pozdní s obnaženou hlavou
a v zmatku pozná cestu svoji pravou,
nechť po ní vichr ve tvář bije divý.
O vaší lásce, smrti požehnané
pět budou pěvci ještě příštích věků
své hymny nadšené a epopeje.
V té knize, kam své národ píše děje,
plát budou vaše činy, smělost reků,
a legenda, jež ráda sobě sedne
u krbu v zimě, kolem mláď i stáří,
vás opřádat svou bude svatozáří,
a bude radost zřít, jak pýchou zvedne
se dětí hruď a v očích zahoří jim
týž svatý hněv k všem tyranům a zmíjím.
Spi klidně prach váš v zemi vaší rodné!
Leč duch buď s námi! Hle, tu na náměstí,
zkad jde váš pohřeb – jak ta pamět bodne! –
lešení stálo kdys, a z téhož rodu,
jenž zmučil vás, dal císař mstě tu kvésti
a stít, kdo vstali naši za svobodu.
Jich dvacet sedm bylo, vzácných pánů!
A ze své hrobky, podle staré zvěsti,
než půlnoc tmavá nachýlí se k ránu,
ti mrtví páni vycházejí dosud,
na orloj patří, modlitbou se chvějí
jim rty, jak tíží sen jim vlasti osud...
Ó, věřím, věřím, nechť co nejtišeji
tlít bude prach váš: duch váš vstane z hrobu
a zjevovat se bude... V smutnou dobu –
kéž nenadejde nikdy! – národ chabý
kdy svobody své vážil by si málo
a zapomněl již, co to krve stálo
jí dobýti, a ve jho, v němž jsme rabi
kdys úpěli, zas vložit chtěl by hlavu,
čest zaprodával svoji... jistě v tmavu
zde na náměstí spatří pozdní chodci
jít jiný hrůzný průvod... Tichou nocí
řad stínů půjde... čtyřicet dva bude
těch světlých postav počet... půjdou němí,
leč ukazovat budou bědné zemi,
jež zapomněla, v úzkosti a muce,
své rány, pruhy na svých krcích rudé
a provazy vzad pevně spiaté ruce...