Plá západ drahokamy,
van moře chladněj’ dých’,
co zní nad Benátkami
hlas zvonů večerních:
na vodách mnohá bárka,
a lev svatého Marka
má křídla v červáncích.
Pod bílým Mostem vzdechů,
jenž pne tu baldachýn,
má loďka v tichém spěchu
se noří ve vod klín,
v té vodě mrtvé, tmavé
jak černá labuť plave
a tiše jako stín.
Kanálů klikatinou
se nese její lem,
kde hlasy hlučné hynou
a každý dům tak něm;
kde vše, co lká i zpívá,
jen v tiché echo splývá
se sladkým soumrakem.
Paláců starých sláva
kol v mrtvé kráse spí,
omítka opryskává,
a kámen padá s ní,
však sloupů mramor bílý
se skvěle pne v té chvíli,
v té záři večerní.
Mdle velké šedé domy
a chrámy v bílých snech
se shlížejí a lomí
v těch vody zrcadlech;
řad kolů – klášter – vzadu
se směje zeleň sadu,
zkad cítit růží dech.
Vždy víc a víc se smráká,
zdi kol jak tesy skal,
stín v náručí stín láká,
vše splývá ve tmy val,
tu tam jen světlo třpytné
jak bludná hvězda kmitne,
v níž soucit byl se vzňal.
A ticho vše. Člun časem
projíždí mostní sluj,
tak dutým zní to hlasem,
když vzkřikne lodník můj,
že příšerný sen stoupá
mi v skráň, co loď se houpá –
ó, černý člune, stůj!
Ta mrtvá tmavá voda,
můj lodník – mračný kmet,
to ticho – jaká shoda!
to podzemní je svět!
to Styx – za živých meze
mě Charon starý veze,
zkad nevrátím se zpět.
Ó, zpátky, převozníku,
z těch smutných tvojich řek,
já zapomněl jsem v mžiku,
když Smrti hnát mě vlek’
na jednu z živých výsknout,
na jedny rety vtisknout
svůj slední polibek!
Snad hlavu nyní kloní,
a přes bledou jí pleť
se řinou slzy – pro ni,
ó, pro ni ještě teď!
Nač vlhnout mají ty oči?
Ó, věř, že ke mně skočí
a – pak si tedy jeď!
Však dál člun černý pluje
vstříc stínům jen a tmám,
sny převozník můj snuje,
a já tak sám, tak sám
hle, pluji v říši duchů –
v tom slyším plno ruchu,
sta světel padá k nám!
To Canal grande září,
a ten tam hrozný sen,
již jedem’ v stínů šláři
z kanálů úzkých ven,
a já, jak ze tmy pluji,
ta světla pozdravuji
jak žití nový den!