PODZIMNÍ PÍSNĚ

Antonín Klášterský

Tichá, bledá Jeseni, po uvadlém lupení pojď a duši ukolíbej potichu mi do snění! Jaro dává lásky cit, léto vášeň, zima klid, ale ty jen můžeš duši v sladké snění zahalit. Přitiskni ve svůj klín, rozstři kol svůj jemný stín, opřeď mne jak plný hrozen měkkou přízí pavučin. A nech mlhy podletí táhnout kol, se stáčeti, jako když mi na sta kyne bílých paží k objetí. Jak když oku k opoji, v měkkých vlnách, v postoji kol mne krouží tanečnice s vlajícími závoji. Co v stínu platánů, v sladkém růží závanu oči mhouřím, unavený sultán v bílém turbanu. Těžký problém, prostřed vnad luštím, v mysli lid a stát, na kterém z těch bílých ňader nechám dnes svou hlavu spát. Již myslíš, že jsi vychladzcela, že zhasl žár a vášeň s ním, že jarní bouře dovyzněla a v duši tvé jak na podzim je v krajině, kde všechno vadne, zpěv nezaznívá v aleji, jen hrobu plíseň kde čpí za dne a v noci vichry kvílejí. A náhle cos ti živne v hrudi, vře v krvi, tepe do skrání, jak z jara bystřeň když se zbudí a hřmíc s hor tryskem uhání. A je ti tak jak stromu v nivě, jenž stál tu smuten, v nitru žal, pro čistou zeleň zádumčivě a pro květ jara vonný lkal. A pojednou, jak jeseň všude nach, zlato hází v údolu, zas cítí příval krve rudé a v jednom stojí plápolu... Podzim je a slední snop odvezen již dávno s polí, luh je požat, bez ozdob šípků keř se chvěje holý. Suchý list padna hlaď vod, v aleji, jež v klín jde lesa, sadař jablek rudý plod na žebříku v košík česá. A básníkteplý den slední vidím v dálku mizet, jen zpíval, zpíval jen, co mám chudý nyní sklízet? Pojď, a dřív než lehne sníh mého žití na úvale, trhat mne nech aspoň s tvých rudých rtů ty třešně zralé. Broskve svojich tváří nech, se níž k mých ústům chýlí, mi kyne, místo všech, ňader tvojich hrozen bílý! Ty slunečné dni podjesenní tak čisté jsou a průhledné, dalekých hor ku temeni zrak pouhý jimi dohlédne. Co jarní mlhy halívaly, co letní páry clonily, teď jasně oku svítí v dáli, byť na den jen či na chvíli. Ó, s bohem tedy, klamy mládí, v něž věřili jsme nadšeně, v mou duši, kde vše v mír se ladí: již stoupá moudrost jeseně. Pták písní mizí, úzkost v hlase, květ nadějí všech umírá, leč před duší, hle, rozvírá se ta celá dálka vesmíra. Vše ve věčný soulad splývá, co nechápala, rozumí, a přes močál se bídy dívá i lidské zloby přes chlumy. Par padla clona zrůžovělá, a mládí vzlet již nehostí, leč vše, co trpí, vytrpěla, již měří úhlem Věčnosti. Ó, taký podzim žití mít, jak září venku dnes, s tím úsměvem tak tichým mřít, jak na vše kolem kles’. Tak ticho v duši, klid a mír, co dnes ho v lese jest, a tolik světla na večír, co dneska bude hvězd. Již nechat jako suchý list dlaň volně padnout v klín, ne z knih, leč z nebes básně číst a nemít v duši stín. A neznat, zda zrak rosou zvlh’, či zda slz proud tam střík’, jen vidět bílý přízrak z mlh a šeptnout k nebi: Dík! Teplý a slunečný podzimní den, jako by zemí táh o jaru sen. Tichý a jímavý jas kol a svit, jak by se usmíval, kdo jít pryč od nás daleko za žití práh, kam vede cesta jen ve vzpomínkách. Jak by kdo po bouřích, po mukách zlých klidně se usmíval, smířen a tich. Teplý a slunečný podzimní den nech se dívati do záře ven. A nech, by úsměv též na rtech mi plál neptej se, neptej se, co as stál.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

klas, klasa, lán, žeň, pluh, brázda, obilí, zrno, stodola, žnec

945. báseň z celkových 1025

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Podzimní. (Emanuel Miřiovský)
  2. DVA MOTIVY Z ALEJÍ STARÝCH LIP A JABLONÍ V MNÍŠKU POD BRDY. (Emanuel Čenkov)
  3. PŘÍRODA A ŽIVOT. (Antonín Jaroslav Klose)
  4. SVATOPLUKU ČECHOVI. (Josef Merhaut)
  5. MELODIE. (Ludvík Lošťák)
  6. Probuzení (Antonín Sova)
  7. VEČER V POLÍCH. (Adolf Heyduk)
  8. SMUTEK PODJESENĚ (Xaver Dvořák)
  9. Zřícenina. (Emanuel z Čenkova)
  10. PÍSEŇ O ŽNÍCH. (Karel Dostál-Lutinov)