Sladký hudby rytmus v noze,
v nepohnuté svojí pose,
v účesu svém pudrovaném,
ručky v ladném rozpětí –
V sukni modré, květované,
na níž růžný volant plane,
tančíš, krásná, usměvavá,
půldruhého století.
Vykrojený bouřně dme se
živůtek ti, jak tě nese
laškující hudby vlna,
zelený se chví ti šat,
přes sukni jenž vzadu splývá –
ó, kdo hrá ti, kdo ti zpívá,
že i v mojí jizby tichu
menuet ti ve sluch pad?
Kde je hráč, jenž v kratochvíli
v nákrčník svůj sněžně bílý
housle tiskne, hrá, až skáče
v taktu vlásenky mu cop?
Dvořan snad, jenž touží v chvatu
zapomenout strastí státu,
pletek dvora, intrik soků,
strachu z blížících se dob?
Maestro snad, který rád by
vyzkoušel své nové skladby
a jenž davů o potlesku
při opeře svojí sní?
Či jen s přezkou na střevíci
jak rtuť hybný, kývající,
samý úklon, kudrlinka,
starý mistr taneční?
Nevím, marně ptám se, hádám,
fantasie marně skládám,
přede mnou jak tančíš tady
za zimního večera.
Zda se mi kdy ještě zdaří,
bláhovému samotáři,
(Co jsem skladů prohléd marně!)
najít tvého partnera?
Bože milý, ó, té nudy,
kdy plá venku jaro všudy,
plá a zpívá a se směje
okny v šero knihovny –
Ze zahrady kdy se vkrádá
do oken až větev mladá
a bez voní, po skříních se
míhá paprsk čarovný –
rovnat v síni, jež se klene,
staré knihy zaprášené,
z moudrosti jichž vyplašený
drobný mol jen vyletí!
Však co na plat! Ještě vděčen
za chléb, jenž mi zabezpečen,
po dnech kruté beznaděje
musím býti hraběti.
Snad, až vše se srovnat zdaří,
přidělí mě kanceláři,
nebo snad u gubernia
usadí mě v posledku.
A pak jedno krásné ráno
lapím tě, ó, švarná panno,
ve svou klícku lapím sobě
hraběnčinu Lisetku.
Lisetka! Ó, jak mi zvoní
její smích! Jen pro ni, pro ni
touhou, láskou mladé zmírá
srdce mi jak Dafnidu.
Jako Chlöe líbezná je,
sladká jako úsměv máje,
z lásky muk a ze snů o ní
po celý den nevyjdu!
Lisetka! Ó, jak je hravá,
jako ptáček polétavá,
Aurora se sama snesla
z jitra její na líčka.
Ale když ji toužím lapit,
ze rtíků se růžných napít,
se smíchem vždy uklouzne mi
v mžiku, ó, ta lasička!
Včera se mi v svitu luny
rozechvěly srdce struny,
o její jsem kráse složil
v komůrce své madrigal.
Časně je – spí hrabě v síni –
nepotkám ho jistě nyní –
což pak abych sladké verše
Lisetce teď ráno dal?
Ano! ano! A již letím,
jedním sálem – druhým – třetím –
do chodby – ó, kde bych nyní
Lisetku as nejspíš stih?
Náhle stanu. Je to ona!
Neskryje ji žádná clona.
Vždy ji zradí její milý,
perlící se drobný smích.
Sladké dítě, plné čáru!
Uklízí as v budoiru
hraběnčině – ale čemu,
Bože můj, se směje tak?
Přikradu se – myslím – za ni,
přikryju jí oči dlaní –
však co to? Teď lehce vzkřikla
jako poraněný pták –
Snad že sklouzla, padla na zem.
K budoiru skočím rázem,
otevru – a jak když ve mne
udeří blesk nejprudší!
Lisetku, jež jenom slabě
vzpírá se mu, drží hrabě
u krbu, jenž v rohu stojí,
svírá ji v svém náručí.
Ale jak jsem vstoupil v žase,
z objetí mu vyškubla se,
při tom však svou oblou paží
nebo šatu za šnůrku
strhla s krbu římsy bílé
stojící tam do té chvíle
z porcelánu vídeňského
graciosní figurku.
Rána – střepy na podlaze.
Z horka hned se cítím v mraze.
Hrabě na mne zamračiv se,
mlčky, vážně odchází.
Lisetka, ach, v hořkém pláči
zástěrku svou bílou smáčí,
a já hledím na ty střepy
v obavách a v nesnázi.
Vidím ještě přes mlhu v zraku:
panáček to v modrém fraku,
v paruce byl s copem vzadu,
jenž hrál k tanci na flétnu –
A zřím: dále v tanci plane
v modré sukni květované
jeho družka – k římse krbu
pohledem když zalétnu...
Vzbudil jsem se – mnu si oči...
Lampa hasne. Dál však točí
nehybná se figurka má,
ač noc tichá, bez hlesu.
Nenajdu ti druha více,
usměvavá tanečnice
v modré sukni květované,
v rokokovém účesu.
Ale jestli v jiném žití
žil jsem vše, co pestrou nití
vyšil sen – jak změnila se’s,
pastýřská mi idyllo?
Lapil jsem tě ve své kleci
Lisetko, mé ptáče, přeci,
nebo snad se s figurkou tou
i mé štěstí rozbilo?