Vrány se sletují nad šedým polem
po kraji holém;
smutno a pusto je kolem a kolem.
Staletý havran nebem se mih,
rozlét se po širé, daleké pláni,
vykřikl v kraj, jenž ležel tak tich,
znělo to jakoby kletba i lání.
K hejnu vran po té zaletěl v dál,
krákoral žalostně, divoce letem,
a já jsem dole v poslechu stál,
co že to vypráví druhům a dětem:
„Pusto je všude, není co jíst,
tisíckrát běda a tisíckrát běda!
pole jsou prázdna, suchý je list,
země ta úrodná jísti nám nedá!
Býval tu jednou jinačí čas,
přede sty lety, ach, dávno je tomu,
na poli vojska – jaký to kvas!
sedlák se houpal tu na každém stromu.
V úvozech lesních, prchaje, štván –
v zápětí za ním vždy letěla zloba –
mnohý pad kůň a mnohý kles pán,
ranou či únavou – našimi oba!
Hostina včera, hostina dnes,
stolem nám sloužila země ta celá,
kam jen jsi pohléd, hořela ves,
ve dne i v noci se obloha rděla.
Voněla v dálku lidská nám krev,
po polích tekla jak v přívalu vody,
nad plání zněl náš vítězný zpěv,
bratry zval na velké, veselé hody.
Krkavec, krahuj – každý byl host,
táhly sem po krvi zástupy supů,
bylo tu pastvy pro všecky dost,
po polích ležely tisíce trupů.“
Zaletěl havran za tmavý les,
ale mně smutek obestřel čelo,
ale já v dumy nevlídné kles,
co vše se v zemi té nešťastné dělo.
Myslil jsem na dav krkavců, vran,
kteří k nám přilétli z celého světa,
aby se pásli na krvi ran,
kterou zem chlípěla jakoby kletá.
Aby se s lupem vrátili zpět
na jih či k severu, do chladné dáli,
do Španěl, Němec, do Vlach či Švéd,
anebo do věků z našich ran ssáli.
Zlověstný, lačný cizáctva duch
zdál se mi v havrana onoho vkletý,
který se vznáší nad žírný luh,
čekaje lupu jak přede sty lety...
Vrány se sletují nad šedým polem
po kraji holém;
smutno a pusto je kolem a kolem.