ROMANCE O PLATONICKÉ LÁSCE.

Antonín Klášterský

ROMANCE O PLATONICKÉ LÁSCE.
S Petrarkou na plesu – Avignon plál sterými světly a blesky – sotva že vešel v zářící sál, střetl se Karel, král český; úsměv mu pohrával na tenkých rtech, zapomněl jistě dnes starostí všech, setřásl chmury a stesky. „Uvidíš, Milosti – Petrarka děl s planoucím okem – mou paní, madonnu, vílu, cudnosti pel, krásu, jež oslepí, raní; ručky jen dotknout se – nebeský sen, ale věř, ke štěstí postačí jen dívat, ó, dívat se na ni.“ Usmál se Karel. V tom – jaký to ruch? K dveřím sta upřeno hledů. Do sálu vchází, hle, krásných dam kruh, milostná Laura v jich středu; srdcem všech zachvívá božská ta líc, a hle, sám císař už kráčí jí vstříc, s Petrarkou v uctivém sledu. Za ruce ujímá císař ji hned – všecko k nim zraky své točí – 16 Laura se sklání jak ve vánku květ, císař, hle, líbá ji v oči, na oči líbezné, na čílka běl, jehož pruh jakby se lilijí chvěl, motýl když křídla v ní smočí. Odchází Laura. Kol ševel a šum, v sále jak na hlučném sněmu. Ale kde Petrarka? Opustil dům? Skrývá se v záclony lemu? Petrarka v koutě stál, v tváři zlý rys, očima koulel a rety své hryz. Karel již pospíchá k němu. „Mistře můj, šťastnější pěvců jsi všech, císař se Muse tvé klaní, polibek, který jí na oči vdech, nejsladší pro něj byl daní; odpusť však – neumím splétati rým, poetům jako ty, dobře já vím, stačí jen dívat se na ni!“ 17