107. O, coby tě srdce této hnětné

Jan Kollár

107.
O, coby tě srdce této hnětné
O, coby tě srdce této hnětné
Vazby v světě ještě zbavilo, Již si sto mil posud nosilo, K Tatrám zpěvným ode Zály květné;
Jako ptáče, když se v ošemetné Ruky pacholete chytilo, Byť se do povětří vzdálilovzdálilo, Nit mu všudy křídla drží letné: Do tmy hor se, mezi hvězdy kryji, Honem běžím, lezu potichu, Všudy zníti řetěz u noh čiji; A bych byl i vyrván tomu lovu, Co pak? ach tu ještě pohříchu! Šel bych sám se přivázati znovu. [118]