Ač mně děva Musa zbraňovala,
Bych se neodvážil vkročit tam,
Kdežto Krása s Pravdou sněmovala
V sboru slečinek a moudrých dám:
Přece zanevřel jsem na klausuru
Na vzdor spanilé té portýrce,
U zvonku pak tenkou chopiv šňůru
Zareptal jsem proti závírce.
Aj hle! jako Rusalka či Víla
Děva čarodějná vyšla ven,
A mne náhle v mouchu proměnila,
Že jsem ve sbor hned byl přepraven.
Co vám tedy budu vypravovat
Jest jen malé mušky bzučení,
Tajnost, již chce Bona Dea schovat,
Patmoské buď jenom zjevení.
Náhle jsem se octnul v sále skvělém,
Kdežto slavily ty rekyně,
Které lákají nás duchem, tělem,
Svátek Pravdy, přísné bohyně.
Ve křišťále kandelábrů jasných
Zhlíželo se světel tisíce:
Do zrcadel českých v rámech krásných
České dívaly se děvice.
Matka vlast ta v koutě stála dále,
Jako nepozbytná garde de dame,
Kteréž mlsná slečna prchla v bále
Do kredence k lásky lahůdkám.
Já jsem seděl, čili seděla jsem
Na největším v sále zrcadle,
(Víte, že jsem muškou byl tím časem)
Jak recensent sedí v divadle.
Leč i muší srdce mocná krása
Sněmujících dám tak rušila,
Že má povídka jen cnosti hlásá,
Jež mi Bona Dea svěřila.
Najde-li se skvrna pronikavá
Ve věnci mých bledých výrazů,
Jest to muší trus a kaňka tmavá
Na nešťastném krásy obrazu.
„Nebude vás tajno, sestry drahé,
Proč dnes před dvanáctou nejdem spat,
Chceme rokovati v shodě blahé,
Jak se máme emancipovat.“
Takto praesidentka mnohovládná
Svoje exordium začala,
A hle ze Vlastiných vnuček žádná
Za vystoupenou si nevzala:
Schůzka byla ouplná i řádná.
Kolem konvic kávou naplněných,
Kolem samovarů čajových,
Kolem smetan moukou nelíčených,
Skvěl se likérů řad cukrových;
Všude plno vábné laskominy
Vtipem umělecké oupravy,
Plno pro mouchy a pro ženštiny
Sladké poskytalo potravy
Jakby před svatbou již byly křtiny.
„S hroznou bolestí ach! uznáváme,
Že na ujmu ženské svobody
Otrocky svým mužům podléháme,
Proti právu matky–přírody,
Ale nejen manželky, též panny,
Druhému se koříc pohlaví,
Tvůrkyně své poroby a hany,
Největší si činí bezpraví,
Ano heroldkám své škodí strany.“
„Aby tedy konec bylo moci,
Která upjala nás v poddaneství,
Nuže spikněme se této noci
Proti výsadnímu tyranství;
Aby ale v našem slavném sboru
Moudré vévodily vůdkyně,
Protož vyznejte se bez odporu,
Kdo jste nejmužnější rekyně
Ve hrdinském proti mužům vzdoru.“
„Každá sestra ať nám bez obalu
Odkryje svou biografii,
O svých cnostech mluvíc bez zápalu
Ať svých pokléskův též nemíjí,
Summa summarum nám potom zjeví,
Kdo jest hodna naší důvěry,
Zdali rozum matronský neb děví
Našimi má vlásti záměry,
Dokud mužský odpor neuleví.“
„Abych cestou ale šla vždy jistou,
Že v tom sněmu sestra každinká
Bude mluviti jen pravdu čistou.
Dána vám buď tato výmínka:
Aby žádná nemluvila dříve,
Dokud nedotkne se růžinky,
Z níž se vůně pravdy prýští živé
Do každinké outlé dušinky
Na podvod a na lež neduživé.“
„Která selže, – to vám mohu slíbit, –
S velikou se někdy potká mstou:
Panna nebude se hochům líbit,
Ano vousy hned jí narostou,
Kdyby třeba chlapci holobrádku
Jenom jednu dala hubinku;
Ona svého nedočká se sňatku,
Žena nedočká se výmínku,
A nepohřbí svého muže matku.“
Milost Paní s růží v ruce:
„V sedmnáctém roku byla dána
Hrozná mladosti mé ouhona,
Proti vůli své jsem byla vdána
Za starého z Milčic barona,
Manžel můj se toulal od svítání
Po lesích a v bahně kaluží,
Já co sirá růže bez hlídání
Ve smutném jsem vadla podruží
Na svobodu myslíc bez ustání.“
„Slyšte, jak ta baronka se chválí
A svou starou krásu vyhlašuje,
Zvadlá růže mužův neošálí
Třebať i své líce narůžuje,
Třeba dává plno souvenirů
Svému milostnému bohatýru.“
„Kdo se souží v samotě a nyje,
Představí si co jsem zkusila,
Dostala jsem křeč i kongestie,
Krev má do hlavy se valila;
Proti kvapícímu tedy zmaru
Mnoho užila jsem lektvařů,
Konečně mne do Karlových Varů
Nejmoudřejší poslal z lékařů,
Tento recept mnoho stál mne darů:
„Tam mé křehké zdraví, Bohu díky,
Lepšilo se z noci do rána.
Poznalať jsem mezi důstojníky
Velmi líbezného hulána,
Švihák tento velkopanských mravů,
Mazurek a Polku tancoval,
Měkké srdce měl a jasnou hlavu,
V souboji se švárně zachoval.
Kdož by odolal v takovém stavu?“
„Čiperný a dovtipný ten čtverák
Na mé srdce hnal též outokem,
Štíhlý jako stehlík šestiperák
Lásku mou si získal ouskokem;
Leč ta naše ostražitá milost
Nezůstala dlouho pod puklí,
Utrhačných lidí pošetilost
Vyhlásila za „fait accompli“
Nevinnou tu srdcí našich čilost.“
„Co jsem já se tehdáž narmoutila
Pro tu klevetavou nehodu,
Manžel můj, když jsem se navrátila,
O našem jen mluvil rozvodu;
Tento projekt ve smutku mne těšil,
A já v naději své lákací
Hleděla jsem, aby jen se spěšil
Se slíbenou emancipací,
By se rychle té mé lásky řešil.“
„Stalo se; a hleďte, Bohu chvála!
Já jsem získala svou vůli zas,
Proto že jsem stále na svém stála,
Nesešel mně s hlavy ani vlas,
Leda pod hřebenem frisérovým,
Leda pod břemenem mojich let;
Mou však ruku potom v stavu vdovím
Žádný ke sňatku víc nezaveď:
Vím, že v otroctví si nepohovím.“
„Vidíte, že štipec politiky
Ženě získat může svobodu,
Jen když zcela nedbá na jazyky
Plné ouskoku a podvodu.
Historie, kterou bez okliky
Nám ta mučednice zjevila,
Nemá půl onéno romantiky,
Které já jsem užit musila,
Abych soudu ušla esthetiky.“
„Dlouhý rozum s dlouhými se vlasy
Velmi pohodlně může snést,
O rozumu krátkém ženské chasy
I o dlouhých vlasích bájí věst:
Ale hleďme okem skoumajícím,
Do nejhlubší časův hlubiny,
Zdali mužům, nám se rouhajícím,
Všecky nepříčí se dějiny,
Chválu díce ženém panujícím!“
„Sotva slunce svojí mladší tváří
Zasvítilo na piramidy,
A již jasnou zaskvělo se září
Žezlo slavné Semiramidy.
Ještě dříve proti Heraklovi
Ony bojovaly rekyně,
Které na půl panny na půl vdovy
Samostatné byly vládkyně,
Živy jsouce jak bez výrův sovy.“
„K čemu z cizích dějův cizí mravy
Ženské slávy důvodem jsou nám,
Činy Libuše a Vlastislavy
V našem srdci skvoucí mají chrám:
Ač nám Alžběty a Kateřiny
S Theresií slávu zjednaly,
Přece nejvíc dívky Libušiny
Vlastenské nám srdce zajaly;
Vzorem českým ať jsou české činy!“
„Ani ve starých ba ani v nových
Nejsem dějinách já prohnána,
Moje moudrost ze kněh Balzakových
A z Eugena Sue jest čerpána,
V noci Alfons Karr a v době ranní
Moje srdce baví Paul de Kock,
Ale díla královny všech paní
Mému slouží duchu za obrok:
Dudevantku čítám bez ustání!“
„Ona vyvedla mne ze přístěnku
Manželské té naší poroby,
Ona změnila mne v gentlemanku
Nadavši mne právem osoby;
Dokud její díla proslavená
Duchu mému byla ukryta,
Od muže jsem byla oceněna
Jako jinaká věc movitá,
Jako hračka děckem povržená.“
„Když pak síly své jsem pocítila,
Zňal se v útrobě mé vyšší duch,
Na manžela jsem se rozlítila
Jako Litice, či mstivý bůh,
Ruskou jsem mu připravila lázeň;
A když horkem hynul horoucím,
Protivnou hned musil trpět kázeň
V Lednu milosti mé vladnoucím,
Až měl respekt přede mnou a bázeň!“
„On se našeho chtěl zbavit sňatku,
Já se však ho zbavit nechtěla,
Ovšem ujala jsem za oprátku
Svatebních smluv pana manžela:
On se pod svým jařmem kroutil, příčil,
Jako uzavřený v kleci lev,
Dokavad van Aken neobklíčil
Generalním postem jeho hněv,
Dokavad jej bičem nevycvičil.“
„A tak z Boží vůle dál a dále
Taktika má muže zmámila,
Že jsem osedlala ke své chvále
Svého Kadera i Šamyla.
A hle nyní na vodítkách vodím
Nejlepšího v světě papínka:
Sama v koncerty a bály chodím,
Děti hlídá manžel chudinka;
Nuže zdali za Vlastu se hodím?“
Dixit. Po té řeči ozvala se
Hlučná z matronských úst pochvala,
Posluchárna tleskem otřásla se,
Jakby Malibranka zpívala:
Jak když slavné sbory Jelenovy
Hudbou promluví k nám srdečnou,
A my dáme tomu geniovi
Slušných potlesků daň společnou;
Tak mužatky tleskaly a vdovy.
Ale slečny k hlasu oprávněné
Chystaly se ku protestací,
Jedna postavy z nich povýšené
Takto začala svou orací:
„Prosím za slovíčko, vzácné dámy,
Ano slečen sbor vás prosí sám,
Abyste se poradily s námi,
Než se zjeví moudrých nález dám:
Krátký konec dlouhé melodramy.“
„Náš sněm není žádným, slečno milá,
Dle slov vašich melodramatem,
Jest to rozprávka jen ušlechtilá
O stálosti v sporu srdnatém:
Žena jsouci prav svých povědoma
Chce-li trochu meliva si smlít,
Musí arci se svým pánkem doma
Často velmi prudkou melu mít,
Aby punktum bylo, kde jest komma!“
„Vy pak slečinko má k vůli vtipu
Chcete v posměch dámy uvesti;
Chraňte se těch jedovatých šípů
A té utrhačné neřesti.
Vezmou-li vás ženy na svůj brousek,
Vloží-li vás vdovy na svůj mlýn,
Jistě po vaší cti ani kousek,
Ani nezůstane stínu stín,
Zhrdne vámi muž i bělofousek!“
„Poslyšte ty staré větroplašky,
Jak si vykládají žert a šašky.
Ve pokrytském zahalené plášti
Naproti nám tajné mají záští,
Že jsme asi o dvacet let mladší,
Že bez vrásek líce máme hladší,
Že jsme před adventem o pikniku
Měly vůkol plno milovníků,
Kteří podlé staré etiketty
Netančili s nimi menuety,
Kteří jim se k zemi nekořili,
Kteří jejich dcerám nedvořili.“
„Dle skromnosti pannám náležité
Snáším tu se s tímto důměním,
Že vzdor proti síle pánovité
Velikým jest matron uměním,
Ale který na světě brk psací
Černým vypoví to jazykem,
Jakou má ta dívka resignací,
Která milenci dá košíkem
A cit horoucí svým mrazem splácí?“
„Já jsem měla dvacet milovníků:
Pět baronův a tři hrabata,
Pro mne celinký pluk důstojníků
Míval různice a pračata,
Jeden víc měl zlata – podlé věsti –
Nežli Rothschild, než Demidov Rus,
Já však nedbala jsem svého štěstí,
Když mne nechtěl onen Zlatotrus
Po ohláškách ku oltáři vésti.
„Do mého zde album nahlédněte,
Jehož dárce spí až v pokoji,
Ono dáno jest mi od hraběte,
Který pro mne zhynul v souboji.
Znáte snad tu historii temnou,
Znáte snad mé při ní zásluhy,
Snad i znáte pověst nepříjemnou,
Že se můj rek zabil pro dluhy,
Kterých prý se dopustit měl se mnou!“
„Já jsem jista, že meč pro mne tasil,
To mně vyznal jeho protivník,
Jenžto milci mému život zkazil,
I hned po něm můj byl milovník.
My jsme často o té romantické
Události spolu mluvili,
Slzy prolévajíc elegické
Častokrát jsme spolu slavili
Jeho velikánství heroické.“
„Tu hle máte z minulejších časů,
Podpis ruky Zlatotrusovy,
Zde jest ze hraběcích kadeř vlasů,
A zde proužek modré osnovy,
Na níž chlípí známka krve dávné
Po šestnácti otcích zděděné,
Která cedila se v půtce slavné
Z arcirytířského ramene,
K vůli mně Helence dějepravné!“
„Zde se před oči vám obraz staví
Jeho protivníka-hrdiny,
Který dobrému se těší zdraví
V lůně bratrské své rodiny.
On mi rychlou svatbu přislibuje
Po smrti své tetky majetné,
A mně na velíně opisuje
Záměry své se mnou šlechetné;
Mne však ze svobodství nevyzuje!“
„Nebo jako slavné Amazony,
Jako ony české rekyně,
Štítím já se manželské té spony,
Milosti se koříc jediné;
I tak jako Dafne Peneova
Pro své panenství se zbobčila,
Tak já místo činů berouc slova
Již jsem ve slovník se změnila,
Který jalové jen sliby chová.“
„Mstivá léta jako Evmenidy
Nad mojí se hlavou snášejí,
A mé listy a mé heroidy
Slovo jenom slovem splácejí.
Archiv Třeboňský a Nadsekvanský
Sotva tolik listin zanímá,
Sotva starý palác Vatikánský
Tolikero dávných psaní má,
Co jich má můj pulpit velkopanský!“
„Že se dobře znáte v stylistice,
Milá slečno, to jest známo nám,
Jiná zas je lepší tanečnice,
Jiná okrasou jest v kruhu dám;
Kdyby historií pragmatickou
Každá z nás se chtěla proslavit,
Musila by trpělivost lidskou
Slovem svým a stylem unavit,
Já se snáším s modou lakonickou.“
„Nedbám milostné té písaniny,
C’est une flatterie, dont je me foue,
Nedbám slibův, u mne platí činy,
U mne má jen cenu rendez-vous,
Které vede k stupňům u oltáře,
Kde již Boží čeká náměstník,
Aby zajatého srdce-žháře,
Jenžto vrtkavý byl kočovník,
Naší poddal svévoli a káře.
„Často štola, meč ten Damoklesův
Nad mládenců starých temenem,
Byla bičem Attilových běsův
Nad manželů mladých ramenem;
Jako hrozný prapor Tamerlána,
Když dobýval k pádu zralých měst,
Takto štola za znak bývá dána,
Jaký manželovi hrozí trest,
Když se ženský Chan vdá za Sultana.“
„I jak východního vítěz světa,
Kdyžto na souseda zanevřel,
Zajatého druhdy Bajazeta
Do hostinné klece uzavřel,
Nuže takové se poddej káře,
Takovou buď sevřen klausurou,
Když se manžel stane z hospodáře
Mrzkým mahmutem a nestvůrou,
A chce zvítězit jen v jednom sváře.“
„Slečinka má dobrou odříkačku,
Střední historii dobře zná,
Leč to jsou jen slova na lapačku
A v nich fantasie plamenná;
Podejte nám důkaz generalní,
Který z činův jen se vyvije,
A pak zvíme, jste-li radikalní,
Nebo jste-li jen juste milieu,
Zkrátka jste-li Vlastou genialní?“
„Dobře jest, že ráčíte zde na to
Milost Paní přísně hleděti,
Co z knih gouvernantských bylo vzato
A se udrželo v paměti;
Já se raděj držím empiriků,
Kteří k theorii učené
Praktického vymáhají cviku
A se pravdy drží zkušené,
Práznou zamítajíc rhetoriku.“
„Pravdu máte slečno drahocenná,
Já mám hejno zásad praktických,
Pravda zkušeností potvrzená
Nebojí se pomluv kritických!“
„Pravda jest jak cedry na Libanu,
Kdyžto na ni dují větrové,
Více její vonnou šíří mannu.“
„Vy má drahá slečno rusovlasá,
Co tak truchlivě zde sedíte,
Jakoby vás netěšila chasa,
Kterou kolem sebe vidíte,
Rcete, zdali zamkla prozřetelnost
Rubínové sponky vašich úst,
Nebo zdali skromná potutelnost
Má na mysli snubní masopust
A s ním milencovu necitelnost?“
„Zdali Pravda v básní též se jeví,
Zdali věštčí ústa nelhou nám,
Zdali něco platí věrnost děví:
To jest, co v své mysli přemítám.
Já se pravdy nikdy neobávám,
Bez růže ji mohu dosvědčit,
Já svým slovům šperkův nepřidávám,
Jimiž přemrštěný kypí cit,
Jehož ve svém srdci nepoznávám.“
„Před nedávnem v blaženější chvíli,
Bylo poznati mně básníka,
Jenž hned na hrobech svých druhů kvílí,
Od hrobů hned k šprýmům utíká;
Nevím zdali tento pomatenec,
Rozptýlenost svojich různých sil
Svije v jeden neuvadlý věnec,
Kterým by své týmě ověnčil,
Vyšších Slávy věštců pobratřenec!“
„Neb kdo lásce nepoddal se svaté
S nejsmělejší odhodlaností,
Prozu do veršů ten básník mate,
Prostou jsa jen spoután všedností;
Protož pochybnost ta ve mně žive,
Zda svým dílem básník prospěje,
Když ten jasný plamen lásky tklivé
Jeho citův snad již nehřeje,
A on srdce chová zimomřivé?“
Sotva řeč ta byla dokončena,
Se zrcadla moucha sletěla,
Tou pak nedůvěrou rozlícena
V ústa bodla svého anděla,
Jenž co padlý anděl pánu svému
Také mně se rouhati počal;
Muší bodeč pysku růžovému
Ránu jako vosím bodcem vťal,
K attentátu hotov krvavému.
A hle, co tak tajně bylo skryto,
V jednom okamžení vyšlo v jev,
A to moje muší incognito
Ve sboru se vyzradilo děv;
Sotva že jsem bodem odvážlivým
Rasovlasou ranil dívčinu,
Ona lístkem oné růže mstivým
Se mne muší svrhla šupinu,
Já pak zase člověkem byl živým!
Jak se druhdy ženy rozlícené
Na zpěváka vrhly thráckého,
Kdyžto z všetečnosti neskrocené
Do sboru se vloudil ženského:
Tak se na smělého bohatýra
Dámy na mne vrhly odevšad,
Jako vrány upjatého výra
Na drobty mne chtíce rozervat,
Pro výstrahu mužům všeho-míra.
Po tom povyku a po tom sváře,
Ženskému jsa právu odevzdán,
Byl jsem náhle vržen do žaláře,
Pouty růžovými uvázán:
Ve vězení jsem ty memoiry
Pod dozorem dámským spisoval,
Mnohé sněmovní pře, mnohé sváry
V mysli tajemné jsem zachoval,
Ještě horší strachuje se káry.
Jako pěvec Lusitaniady
O své jmění bouří oloupen,
Báseň zachovanou od Najady
Z tůně mořské na břeh vynes’ ven:
Tak jsem já těch zbytků svojí básně
Ze žaláře na svět vydobyl,
Mnohou temnost vylíčil jsem jasně,
Skvrnu všelikou jsem ozdobil,
Pravdu nechtě vytrubovat hlasně.
Verše tyto mají – ne tak častou–
Plaché zásluhu jen lehkosti,
Básni, jejíž rekyně je Vlastou,
Těžko bylo činit za dosti!
Jestli verše ve slohách tak plynou,
Jak pod nožem tabák turecký,
Jestli neseká jich širočinou
Hrubý dělník z česka německý:
Na fidibus lehounko se svinou!