Chytli Turci Černohorce
s obvázanou šedou hlavou;
chudák zedrán, jedva oděn
o berli šel sukovité,
veda mezka kulhavého.
Výskli u vítězoslávě,
jaký že jim strašný junák,
lstivý ďábel černohorský,
do rekovných padl rukou.
Pustili naň chutě hrůzu.
„Zajatče!“ naň křikl vůdce,
„oddej zbraň!“ a křivý sochor
ode vězně vážně přijal.
„U válečnou vydej kořisť,
při sobě co chováš statků;
mezek tvůj, ač trochu kulhá,
mně co vůdci právem patří;
mužstvu svému za odměnu
ponechávám na dělenou
ostatní tvé všecko jmění.“
Mužstvo na svůj čestný úděl
chtivě hledí, – však by bralo,
ale věru, při sám Allah,
není na něm oč se dělit.
Přísně dí zas vůdce k vězni,
zamračiv se pod fez rudý,
až by nikdo neuvěřil,
co je hrůzy v jeho brvách
zataženo pod tím fezem:
„Tvoje hlava, Černohorče,
soudu pomsty propadává;
drahého-li žití želíš,
vykoupíš je, a ne draze.
Pověz, kam to s mezkem kulháš
po hranici hercegovské?“
A tak ostře hlédl vůdce
vězni v oko přimhouřené,
že i kdyby Černohorec
duši měl až dole v patě,
pohled onen by jí projel
na dno až a dnem až z paty.
„Plný fez já sázím zlata
(které příště ukořistím),
žes mi jistě opozdilcem
za posilou černohorskou,
která veze zbraň i špíži
hercegovským odbojníkům!
Mluv, sic hlavou vzdor svůj splatíš!“
Otřáslo to Černohorcem
nebo aspoň jeho knírem.
„Milost, mocný, velký bašo!“
šeptal rtem se tetelícím.
„Ach, tu vetchou bílou hlavu
vykoupit-li musím pravdou:
nuže, bašo, pravdu měl jsi,
táhnou naši ku povstalcům!“
„Kudy?“ zvolal vůdce Turčín,
jenžto nebyl sice bašou,
ale mohl jím se státi.
„Jest jich mnoho? Vezou špíži?“ –
„Hojnost!“ vězeň odpovídal;
„jest jich asi ke stu mužů,
asi ke třidceti mezků
s rýží, kávou, pomoranči,
s medem, v celku s lahůdkami,
neboť tolik vím, co pravda,
že ti horští odbojníci
žijí hrozně labužnicky.“
Naslouchali oněmělí
s vypouleným zrakem Turci;
vyhládlé to bylo mužstvo,
vůdce sám měl laskominy.
„Kudy táhli?“ křikl k vězni,
a hle, starý Černohorec
poplašené klopil zraky.
„Kudy táhli?“ ryčí mužstvo,
a již vězeň mhourá stranou,
kde dva šeré skalní hroty
opodál ční nad oobzorem...
Ha, co to? tam v strmé výši
zakmitla se mezi hroty
hlava, puška černohorská,
a než malá přešla chvilka,
hlava druhá, pak zas třetí.
„Nestřílejte na ty ďábly!“
Turčiskům jich vůdce velí;
„lapneme je bez povyku!
Ty pak ukaž, bídný ďaure,
kudy se jim dostat v paty!“
Bambitkou mu vůdce hrozí;
šedý vězeň rozmýšlí se,
rozmýšlí se, ale krátce:
„Pro několik pomorančů,
pro nějaký soudek medu
nezahyne Černá Hora,
a já přec svou hlavu spasím.“
A již vězeň Turky vede;
odkud vstali, v tábořišti
zanechali silné stráže
a pak mezka kulhavého.
Marno pěti o těch srázech,
o klikatých rozsedlinách,
o hřbetech těch řízně úzkých,
kudy vězeň Turky vedl,
zrovna jako přes most onen,
nad peklem co vlas jenž tenký
moslemíny vede k ráji.
Až pak došli hrotů skalních,
mezi nimiž stezka běží, –
hle, tam junák samojeden
bez mezků a pomorančů
stezkou vzhůru kráčel vzpřímen,
by jej z dálky vidět bylo,
po rukou pak nazpět slézal
k zemi stlačen jako ještěr.
Kolikrát tak dnes byl přešel,
násobě se zrakům Turků,
kteří až tu z blízka zřeli,
jak jsou krutě oklamáni!
„Palte!“ soptil vůdce v zlosti,
junák sám však střelil v Turky,
v dýmů hned jak dým se ztratil.
A též vězeň s výše skály
přes hlavy jim skočil mžikem,
kamení tam zahřmotilo,
smích se ozval, pak to ztichlo.
Vrátili se v tábořiště:
zabité tam našli stráže,
po skalách krev rozšlapanou
množstvím noh a kopyt mezčích;
jediného pomoranče
nenechali jim tu hosté; –
kulhavý jim zbyl však mezek.
Z mrákot jun se vzpjal –
Sám dlí s jitřenou a s hospodinem
v ranním svitu růžovém a siném
nad mlhami skal.
V orlí zahnán výš,
co již dní a nocí na smrť zírá,
ana Turčínů jej smečka svírá
ve střel žhavou mříž!
V zlatý vhalen mrak,
na strmé dlí prohlubiny lemu,
přestupné jen blesku, orlu, jemu –
Turku nikdy však!
Sám jak orel, jat,
neskloní se zlotřilému davu,
nechť již nemá střel, a mdlou mu hlavu
matou žár i hlad.
„Vzdej se!“ hřmí naň hlas
z dola z mlh, kde Turci kol se plazí.
– „Vám? To nikdy, zbabělí vy vrazi!“ –
– „Palte!“ hřmí to zas.
„Sleť v tu lačnou hloub,
třeštěnce, ať sup z tvé pýchy tráví,
zbojnické jenž svobody a slávy
jedinýs tu sloup!“
Vzplály metly střel,
vzbouřen spánek skal, a junné slunce
první blesk šle s blankytného trůnce,
mrak se odestřel – –
Vzpřímen k výši, rek
z prsou krvácí. „Že sám tu zmírám?
zástup tisíců kol sebe zírám,
hospodinu vděk!
Za těch vlastí bol,
za svobody pláč, – hle s jasnou tváří
letí mstitelé, zbraň bleskem září – –“
– Mrtev padl v dol.
Již ho nevězil
houfec otroků; rek padl přímý,
sám, – však zástup s meči plamennými
vstal a zvítězil!
Nad povstalců táborem
přes hroty a drsné sluje
na stráž s bystrým pozorem
junák do skal vystupuje.
Hle, tu pod ním na svahu
půlí těla Turek visí, –
v junákovi ke vrahu
soucit budí siné rysy.
Prve bolně tichý sten
v zoufalém teď dozněl skřeku:
„Milost mně! Jsem rozdrcen,
srázně spadnuv na útěku!“
Junák, měkce v duši tknut,
stoupá, žitím pohrdaje,
vrah kde v mroucí trosku ssut
u propasti chví se kraje.
Již jej zvedá, však – co zří!
Turek vztyčen, nezkrvácen,
zrak veň vbodá ještěří,
jenžto v sloup již zdál se zvrácen.
O junovo rámě teď
hrozivou se opřel silou.
„Nevystoupím v skalnou zeď
s hlavou od ran těžkých zpilou.
„Dolů sved mě, brachu, však,
ukaž stezku, znáš je všecky!“
A kam blýskl zpupný zrak,
zřít – hle! v tábor povstalecký!
„Chraň se vzdoru!“ Obří dlaň
juna na kraj srázu tlačí.
Ale jun se vrhá naň,
soptě hněvem: „Vyzvědači!
„Hade! Marným byl by boj,
žít neb umřít lze jen spolu, –
na cestu se, ďáble, stroj
v povstalecký tábor dolů!
„Nesmí zrádně s našich skal
slídič bratřím v srdce zříti!“
Silou sílu vzdorně spjal, –
střemhlav s Turkem v hloub se řítí.