„Dost reků v Athénách, dost mužů v Attice,
by obhájili vlasť, kdy zkáza hrozí!
Však získá vítězství nám silná pravice,
jen jste-li štítem nám vy, věční bozi!
Váš hněv kde vyřknul zmar, jsou meče třtinami
a vodou drahá krev, již národ roní!
Váš neodvratný soud jen vládne bitvami,
on králům nese smrť, pád říším po ní.
Chci vzývať bohů hlas, jich sudbu prahnu znáť,
by pravda smělou hruď nám v ocel skula!
Meč nyní v každou pěsť, ať zmařen Dorů vpád!
Však přineste mi v boj zvěsť orakula
Nechť zdar či zhoubu snad v náš dobrý dají boj,
my bohům pokořme se mužně k díkům!“
I vyšlo poselství, an vedl věrný voj
král Kodros Athénský vstříc útočníkům.
A zatím poslové když vrátili se zpět,
hruď smělou svírala jim sudba těžká,
i vstoupil ku králi jich vůdce, vážný kmet,
by vzdal mu odpověď, již vyřkla kněžka.
„Ti budou vítězi, jen ti, jimž padne král!“
Ta sudba jako bouř se v zástup řítí,
z úst v ústa přelétá i zvučí dál a dál.
Král Kodros vešel v stan a sám chtěl býti.
Tu dlel až do noci a vážně přemítal,
a spánek v táboře když ohně shasil,
šel prostý Athéňan a k Dorům zavítal,
byl jat jak vyzvědač a meč svůj tasil.
Zle nepřátelům všem se bránil a jím lál,
až od nich zabit jest. I vzešla zoře,
a zvěstno Athénským, že zmizel Kodros král –
a divné šepotá se po táboře.
Až propuklo to v hlas: „Král Kodros mrtev jest!
On v oběť za svou vlasť dal žití svoje!“
Hned hlouček rekovný se zvedl na tu zvěsť
i spěl, kde dorické se šíří voje.
„Ó vraťte mrtvolu! Meč váš nám krále sklál!
Zvěsť ranou hromovou se Dorů tknula.
„Ti budou vítězi, jen ti, jimž padne král!“
Ó znali osudný hlas orakula!
A krále mrtvého když slavně uctíval
ves tábor Athénských a žertvy plály,
voj Dorů bez boje se vůli bohů vzdal
a tiše z Attiky se vrátil k dáli.
Trůn Athén osiřel, neb každý nehodným
se viděl vlásť, kde král tak dobrý sklesl!
Však toho krále rod Athénám svobodným
dal Solona – a Moudrosť na trůn vznesl.