Lesk zlata, křišťálu kol v síni skvělé
se třpytí v záři tisícerých svící,
a z výše pavlánu zní zvuky smělé,
jež k tanci zvou, a rozkoš plane z lící.
Kol šustí hedváb, jehož barvy smavé
jak jarní květy pestří se a hrají,
a drahokamy jako jiskry žhavé
ta roucha přenádherná posévají.
Co zlatých ostruh blyskotá tu rajem,
co drahých per tu s čapek pyšně kývá,
když skvoucí dav, jak dotknut čarodějem,
se v tanci vlní, proplétá a splývá!
A plochy zrcadel vše dvojnásobí,
co ve skupinách rozkošných se blíží;
dnes vše, co Varšavu svým leskem zdobí,
v jich zářné hladině se letmo zhlíží.
Vše panstvo tu v celé pýše
svou slávou závodí a plýtvá stkvosty.
A v oslňujícím tom víru tiše
kol stěny ubírá se stařec prostý.
Zří zrakem vážným, jak ten obraz luzný
co chvíli bohatěji kol se střídá,
a v duši cítí, sirotek jak nuzný
mře kdesi v sněhu, kam jej vrhla bída...
On dosud vidí zjev, jímž krev mu stydne,
jímž cestou k hodům krok mu vázl v chůzi,
to strašidlo tmou noční sotva vidné,
jež sněhem kol se mihlo, plno hrůzy.
Pes divý hladem, hnal se uličkami,
a kořisť jemu z bílých zubů čněla...
Co mu to vzhlíží z kouřící se tlamy?
Toť hlava dětská, odervána z těla...
Ó hlava nemluvňátka! Jaký osud
je vydal zvěři lačné na pospasy?
Zdaž matka mrtva – nebo žije dosud
a v mukách zoufalých rve sobě vlasy?
Zda zřela opušťená, bez pomoci,
jak dravý ohař uloupil jí robě?
Či bídou šílená mu tajně v noci
kdes ustlala snad sama v sněžném hrobě?
Či neměla čím nasytiť své děcko
a doufala, že kdos je zdvihne, spasí –
a byť i smrť?... To cítil v srdci všecko, –
a kol jen hudba, smích a bujné hlasy...
Spěl dál; tu do hodovní síně vkročil,
kde v dlouhých řadách zlaté číše plály –
až pološerou jizbou stranou zočil
i vešel tam, a hle – tam v kostky hráli.
Zde ticho, hlucho – jenom zlato zvoní,
jen zlato v přitlumeném světle blýská...
jak padne kostka, oči šlehnou po ní
a křeč chví rukou, která zlatou získá.
Dnes milcem štěstěny jest velmož mladý.
On každou výhrou více rozplameněn
jen hrabe k sobě zlato na hromady,
a všechen podlý chtíč v něm kypí zpěněn!
Zas hodil kostky – zas mu škubl okem
ten zákmit zvířecký, jenž výhru věstí!
Tu stařec přiblížil se tichým krokem
a pravil vážně: „Dnes vám přeje štěstí!
Jsem starý, chudý kněz a sloužím Bohu
i lidem stejně rád – i zde i všude.
Hle, před vámi se zlato kupí v stohu,
já žebrám o groš pro sirotky chudé.“
Hráč neslyší. Hry vášeň jím tak zmítá,
žeť pro vše slep a hluch, co není zlato.
Zas metá kostkami, zas výhru sčítá,
a stařec trpělivě hledí na to.
I přistoupil a hlasněji mu vece:
„Jsem zde, kněz Baudouin, jejž, pane, znáte
nuž an vás prosím, vyslyšte mě přece!
Zdaž pro sirotky almužnu mi dáte?“
Hráč, vyrušen, tak zlostně okem blýskl,
jak vtěrný vos by sluch mu bzukem týral –
a pohár s kostkami zas v ruce tiskl
a zas již zlato, třpytné zlato sbíral.
Tu po třetí děl stařec: „Šťastný hráči,
z tak velké kupy nepoznáte ani,
když dětem ubohým, jež hladem pláčí,
tu hrstku dáte, kterou máte v dlani!“
Hráč uslyšel tu smělost neslýchanou!
Vztek na vtíravce varem vzkypěl z mezí;
dlaň zvedl rozkošník a prudkou ranou
v líc udeřil tu žebravému knězi.
Však stařec bělovlasý v lesku svící
stál pokojně jak beránek tu krotký,
a k hráči obrácen svou zrudlou lící
jen děl: „Toť pro mne; co však pro sirotky?“
Hráč odskočil, jak těžké kdyby hřmění
v tom slově znělo, těžce vyčítavém;
mam vášně vystřízlivěl v okamžení,
hra přešla – život stál tu v rouše tmavém...
A v každých prsou srdce ozvalo se!
Svět zakolotal s omráčeným hráčem;
on rozpjal náruč, vzlykaje a prose
a přivinul se k starci s hlasným pláčem.
A v udeřenou líci líbal kmeta
i dal mu zlato s osudného stolu...
Kmet blažen byl...neb nedá soucit světa
vždy s ranou ve tvář – také po obolu.