Hošíkovi růžovému
nad kolébkou zpívá matka:
„Hajej, ty má tvářko sladká
v zlatých vlásků diadému!
Tílko bílé, duško čistá
v košiličce andělíčka!
Ráj se sklání na tvá víčka,
rajský sen ti v žití chystá.
Láska s tebou půjde vesnou,
z vesny v léto, do jeseně,
učiní ti v časů změně
i tu „půlnoční“ kdys plesnou.
K pravdě, dobru, kráse božské,
k douškům z nejčistšího zřídla
ponesou tě duše křídla
z doby dětské do jinošské.
Mužně zralými pak činy
nezaváháš na rozcestí,
hájit budeš lidu štěstí
s nejlepšími jeho syny!
Neublížíš ani broučku,
budeš chtít jen blažit, těšit,
na nikom se neprohřešit.
Hajej, nevinný můj kloučku!
S práva znakem na svém štítě,
s jménem vlasti na praporu,
uvítáš dob šťastných zoru;
pro ni rosť a kveť, mé dítě!“
Při něžném tom kolébání
matčin zrak se zavřel tiše;
spánkem jata, klidně dýše,
na rtech šťastné usmívání.
Ale do snu v noční tiši
v nenadání, v nevědomí
rány jako pádné hromy
rázem na ráz dunět slyší.
V strachu ze sna vytrhne se...
Postava jak přízrak z báje
dlí tu s dítkem, kolébá je
prudce, až se půda třese.
Zakuklena v roušce rudé,
v kmitu blesků kolem sebe,
hlasem, z něhož hrůza zebe,
kolébavku takto hude:
„Tuž se, tvrdni, pacholátko,
potlač cit a nebuď měkký;
v pochod půjdeš předaleký!
Hýčkání ti trvá krátko.
Los tvůj: ve jhu kruté kázně
rány snášet, rány dávat,
nedbat slzí, výtek, závad,
nezřít zoufání a strázně.
Jest ti obrnit se lítě
bezmilostnou, pádnou pěstí,
chladně mařit lidské štěstí,
vraždit muže, ženu, dítě,
silou děsnou být vždy prvý,
slep a hluch být k hoři vůkol,
nejvyšší znát jeden úkol:
plýtvat svou i jiných krví.
Smrt kde hýří, zkáza světa
zdoby věků v trosky kácí,
rdousíc mír a čestnou práci:
k tomu zrozen’s, v tom tvá meta.
Mrtvolami kde se sytí
dravec, jenž se Mocí zove,
jenž i živých srdce klove,
tamť jen úděl tvého žití.
Vyvolen jsi rekem slouti –“
„Dosti!“ křikla matka zbledlá,
děcko chranně k srdci zvedla – –
Přízrak rudý v tmu se hroutí.
Byl jen snem? – Ó, pochybnosti!
Či tak děsná pravda svítá?
Matka v závratích se zmítá
nad kolébkou budoucnosti.