PO ČAROSTŘELCI.

Eliška Pechová-Krásnohorská

Hu! Strachomorna! Ne jak na divadle; v snu straší hůře! Zpustlý ční tu les, kde hnilobou mdle svítí kmeny padlé a kostry jiných pnou se do nebes, s nichž visí kalná, slizká chamraď chmur, a černý vzduch se hemží rejem nočních můr. Hle, z tůní bahna štětky sítin trčí jak utopenců vlasy ježivé; kde houšť, tam hladové se zvíře krčí a prašivky buď chroupá červivé, neb chňapá ohnivé si ropuchy, jež skočmo kvapí skrýt se v pýr a v lopuchy. Tu nevíš, co je balvan, co kus mlhy, co křivý snět, co zakroucený had; vos hejno jiskří, kořist pro zob vlhy; strach, smrt a zkáza hrozí odevšad; z tmy vyniká tu skuhrot, onde vřesk, tu dravčích zubů škleb, tu žhoucích očí blesk. Co chvíle skrápá s větví smůla lepká, jak hnáty leží holá dřeva kol; tu hrouda kulatá jak lidská lebka se valí svážně kamsi v temný dol; slyš! jak by na vlka kdes štěkal vlk; ten, který hlad , vyje; který žere, zmlk’. A v Strachomorně skrytá trčí skála. Kdo bez bázně k se probíjel, smí zaklepat. Toť pekel filiála, kde audience dává Samiel, ten Satanášův zemský zástupce, své věci znalý mistr, chytrák na hlupce. Sem cesta nevede, jen vývrat lysý; kde strom zbyl, pod ním kostí hromádka, a s větve zdrhlá rozsocha mu visí jak větrem klátící se oprátka. Kol žádný cestník, mezník, nikde nic! Směr k Strachomorně jde jak alej šibenic. Dvé chodců temnem kráčí po bezcestí, Jest jarní, Filipojakubská noc, čas pravý jít si lovit z pekla štěstí, neb kouzlo dnes největší svou moc. Děj se co děj, dnes Kubík s Filipem jdou, jeden s myslí prostou, druhý s důvtipem. Jsou u skály. Kubík duši malou, menší než ve lví jámě Daniel; však Filip tluče pěstí neurvalou i houká si: „Jest doma Samiel?“ Tu odmyká se branka před smělci, a Samiel se ptá: „Co chcete, vetřelci?“ I vece Filip: „Chceme šťastnou trefu, ne pro zbraň sečnou, ale pro střelnou, a proto jdeme k odbornému chefu, jenž vládne nad municí pekelnou. Vždyť při závodech do terče kdo střelí, dostat hodnost, řád a velkostatek celý.“ Vím, vím to,“ Samiel blahovolně, však vy jste dva, a cena jedna jest!“ Tu Filip zas: „My podnikáme spolně a na dvě půlky chceme, na mou čest, se dělit! Velký bude sázky vklad a výhra velká! Dost je toho pro dva snad!“ Čert kývl. „Dobrá! – Jako trefí domů vždy do své dírky mladé ještěrče, tak uliji vám kulku k cíli tomu, by trefila vždy přímo do terče. Však než ji uškvařím, dřív odměnou mi duše upište svou krví červenou?“ Čert podal mu list s úpisem a péro. Zde smlouva. Krví podepište ji!“ Tu zvolal Filip: „Vivat, kariéro!“ a pérem škrábl Kubu rychleji nežjedna, dvě“. Tím pérem krvavým list podepsal pak jménem Kubovým. Ne sám, neb Kubovi jen ruku vedl! Ten třásl se a zuby drkotal. To stačí,“ řekl Filip, na zem sedl a smál sevšak i čert se chychotal. Svou smlouvu máš! Teď začni, Samieli! My bychom rádi již tu kuličku svou měli.“ Hned!“ svolil Samiel. Tu otevřela se země sopečnému výkypu, v nějž výheň blesků s krupobitím sjela, i jektal po zkušeném Filipu též Kubík obrácený otčenáš, jak velel Samiel co místosatanáš. A v kotli vřelo to, var se přelil. Co seškvařeno v kulce, kdož to ? Však přímo do terče tím Filip střelil; byl z něho chlapík, velmož hotový. A hlupce Kubu když si čerti vzali, zdráv zbyl tu Filip, čertům v lup dávno zralý. Tak dělívá se na půl šachr světa: dal Kuba krev, čerta za podíl; zisk ale šibal do své kapsy smetá! Čert počká naň, však stihne též svůj cíl, neb lotři propadnou mu malí, velcí. – Toť morálka ze snu o tom čarostřelci.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby).

V této básni jsme nalezli 1 místo; je označeno takto
V této básni jsme nenalezli žádné osoby

Patří do shluku

honza, honzík, kabela, máma, pec, buchta, vrchní, janek, sedlák, rychtář

116. báseň z celkových 159

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. báseň bez názvu (Ladislav Quis)
  2. XII. Král Honza a smrť. (Ladislav Quis)
  3. VII. Že šedivím, praví váš veselý smích? (Jan Neruda)
  4. BĚLOUŠKOVÉ. (Antonín Klášterský)
  5. MASOPUST (Antonín Sova)
  6. Kapličky (Jiří Mahen)
  7. panichida chudých (Stanislav Kostka Neumann)
  8. Smutnější vítr v smutnější les vál (Viktor Dyk)
  9. VÁNOČNÍ POVÍDKA. (Stanislav Popelka)
  10. VLAJKA. (František Serafínský Procházka)