Sirotek.

Sirotek.
„Pojď dítě sem, pojď ke mně blíž, Ať udělám ti svatý kříž; Již hasne zraku růžný den, A oči jímá smrti sen.“ „O matko, matko, bůh buď s námi! Jen přelud duši tvojí mámí; Vždyť vůkol nebes modrý jas, A po noci den zlatý zas.“ „Ne přelud, drahé moje dítě! Rozpíná klamné svoje sítě; Jeť věčnosti to chladný van, Jenž volá v nadzemský mne stan.“ „O matko, matko! dceři svou Vem s sebou odtuď ubohou, O nechtěj, máti! po sobě Zanechať dítě sirobě.“ 48 „Jen nežel, dcerodcero, dítě mé! Však na tebe bůh vzpomene, A věrná v smrti máti tvá Své dceři s nebe požehná.“ „O matko, matko, vem jen, vem Své dítě s sebou v hrobu zem: Když nemám tebe – neznám svět, A kletbou mi ten žití květ.“ A dci se oužej’ k matce kloní, Teď právě klekání se zvoní – Nemocná k nebi vzpíná hled, Teď dozněl zvon – a matka – led. ***
Noc tichá jako hrob a stín Zem halí v tajemný svůj klín, Měsíce perlonosný třpit Zří ve komůrce lampy svit. A teskné světlo kahance Zář leje na tvář umrlce, A dívka klečíc, pláče, lká, Své matky tělo objímá: „O matko má, o vem jen, vem Své dítě v tichou hrobu zem, O bez tě, bez tě nechci žít, O nech mne sladce s tebou snít. O Maria! ty bol můj znáš, Ty bídným v nouzi pomáháš, Ach, k tobě volá nářek můj, Ty, svatá, za mne oroduj!“ 49 A slyš, dvanáctá – duchů moc! Uhasl měsíc, vůkol noc, A kolem ticho – stíny jen – V čas tento jímá oči sen. Když vzbudilo se jitro zas, A v růžích smál se zlatý jas, Nezřela dívka slunce víc; Jeť oko zhaslé – ztuhlá líc.