Lidské žití.
Jak stříbrný se pramen vine
Tam hravě pestrou lučinou,
Když ve zrcadle jeho plyne
53
Se svojí luna družinou,
Jak tichý zefyr krystallové
Tam libě vlnky kolébá,
Aurora lesky purpurové
Když po hladině rozlévá:
Tak sladce chlapci dnové míjí
Ve minulosti šírý svět,
Tak blaha jemu věnce víjí
Všech okamžiků bystrý let.
On nezná světa klamy černé,
Z nichž škůdce jen se raduje,
Proň otce bije srdce věrné,
Oň láska matky pečuje.
Mu jesti světem klidný domek,
Ta malinká tam zahrádka,
Mu rájem jesti onen stromek,
Kde libě pějí ptáčátka.
A v klamu sladkém, ve milostném
Vždy hledí v růžnou budoucnosť,
A na čele mu bezstarostném
Andělská trůní nevinnosť.
Leta plynou, krásná růže
Vyvíjí se z poupěte;
Všecko hyne, vše se mění
Šírošírem na světe.
Tak i dřív než jaro usne
Několikrát s květem svým,
Na světa zří ráje vábné
Mládec okem radostným.
54
O krásné časy, blahé doby,
Kdy žití zlatý kvete květ,
Kdy život prost vší trpké zloby
Jen v růžích vidí sladký svět!
O krásný čas, kdy v svatém vzletu
Duch roznícen jsa, spěje v dál,
A v světlých síních nových světů
Svůj čistý hledá ideál!
O blažen, komu v svatém míru
Dvojhvězdí spasný září svit,
Ve zhoubném koho vede víru
I bystrý um, i lásky cit.
A jak se myrta v rajském snění
Kol šumícího vine loubí,
Když o slastech a bolů máji
Tam ptačí dumy naříkají,
A stříbro luny háje vroubí:
Ten blaha cit, to blaha snění
Kolébá mládce,
Strastně i sladce
Ve snivém lásky liboznění.
Tu vešken kraj mu nebem jesti,
Jen růže vidí všudy kvést’;
Mu lásky strasť jest celé štěstí,
Mu blahem z bolu sladké věnce plést’.
Láska jest, jenž v ledná srdce
Ušlechtilý vlila cit,
Otroctví jenž láme pouta,
Zoufalci zpět vrací klid;
55
Láska jest, jenž sváry boří,
Bludů noc jenž mění v den,
Svatý oheň, kterýž hoří
Citům čistým posvěcen.
O mladistvý věk, o nebem ten jest,
A lásky v něm citcit, ten andělem jest,
A milenců srdcesrdce, toť Čistěny stan,
Té světici posvátný oheň kamž dán.
Ten mladistvý věk předc krásný je sen;
Vždyť sladký tak, sladký lásky je sten,
Ten mladistvý věk předc luzná je báj,
O škoda že času dech kalí ten máj!
Komu láska v srdci plá,
Oko něžným ohněm hrá:
Mu lásku violový večer dýchá,
Lásku šumí struny přírody,
Láskou „Ave Maria“ vzdýchá,
Ve tajemném noci šeru
Tam hvězdnému ku jezeru
Slajíc svaté modlení.
Však jaro prchá – čas se mění,
A růžové snění jest
Jen upomínek blahé znění.
Ejhle! všecko světlem slunce
V nové kráse skvěje se;
Strom, jenž květů dýchal vůní,
56
Zlaté nese ovoce.
Mládci, jemuž v době věnců
Lásky růžný svítil den,
Jako muži svět daleký
K činnosti jest otevřen.
Blaze, svatý zákon pravdy
V srdce jest-li jemu psán,
Pochopil-li času nával,
Úkol, jenž mu lidstvem dán.
Pevná vůle, bystrý rozum
První muže krásná ctnosť,
Hájit’ právo, umřít’ pro vlasť,
Svatá jeho povinnosť.
Kdo chce vlasti, lidstvu prospět’,
Budit’ kdo chce uměn rozkvět,
Sílou pevnou
Vůlí věrnou,
S namaháním všech svých sil
Pilně pracovati musí,
Aby, co se blahu hnusí,
Ve kořenu udusil.
Kde se k vůli
Činy pojí,
Rozumem kde
Cit se zbrojí,
Ohnivý kde snahy pal,
Tam duch bystrý v krátkém čase
Díla věčná vykonal.
Ale běda! beze vesel
Plavec-li se pouští v moře,
57
Jest-li vzteklé živlu vlny,
Černé zrády, klamu plny,
Nutiti chce ku pokoře.
Běda muži bez rozvahy!
Má-li liché, klamné snahy,
Jako děcko v opojení
Chce-li v světa ve proudění
Životem se odvážít’.
Rajské jest, když večer šumí
Filomély sladké dumy,
Přírody když svatý souhlas
Vše kolébá v sladký sen.
Ale strašno, děsno, hrozno,
Na nebi když místo luny
Blesku plane pochodeň,
Jemnocitné světa struny
Zařvou mrazem hrůzy jen.
Tak i zdárné, blahé jest,
Pokoje když ratolesť
V srdci muže květem pučí,
Jest-li ducha síla jará
Světlu pravdy vlasť svou učí.
Ale běda! jest-li vášeň
Rozum vrhá v okovy,
Svědomí a cit-li hasne,
Místo oka záře jasné
Sílou divou, sílou tuří
Člověk proti sobě zuří.
Lidskosti a člověčenství
Tu se drze šlape páska,
58
Šílenstvím se zove láska
K bohu, k vlasti, k osvětě.
Jest-li národ věnčí reka,
Žehná spásy geniu;
Klne zhoubci v každé době,
Zlořečí mu v temném hrobě.
Prchlo léto, svadla jeseň,
Mlhy závoj kryje zem;
Místo vánku vůně mrazy
S bílým hrobu pokrovem.
Prchlo žití s ranní hvězdou,
Prchl ducha smělý let;
Darmo starec stříbrovlasý
Volá blahé doby zpět.
Blaze mu, když zašlé časy
V srdce kouzlí svatý mír,
V nitru-li se ozvou hlasy,
Že co hltí světa vír,
On co jinoch a muž pevný
V srdci, v duši zachoval,
Pro ctnosť, pravdy zákon zjevný
Vždy že šťastně bojoval!
Jako poutník světem dálným
Řídě choré kroky své,
Zírá s touhou okem kalným
K cíli cesty mlhavé,
Jako žehná krokům, k cíli
Kteréž s vřelou konal pílí:
Tak vážný starec zmdlelé oko
59
Upírá v blankyt převysoko,
A duše, kteráž v smělém letu
Stíhala hvězdy, dráhy světů,
Ač mocnou tíží let se sklání,
Teď činům dává požehnání:
A z mlhy času jako snové
Se žití vinou zašlí dnové,
A květem zlatým v usmívání,usmívání
Ubledlou věnčí starce skráni.
Aj! králem on tu slavných činů,
Jimž z trůnu pevné vůle vlád’;
On za podnož vzal času vinu,
Ne hanby mrzké za podklad.
A radosti tu sladká zář
Růměncem krášlí starce tvář,
Jen na to vlhkým zírá zrakem,
Co skryto posud’ pode mrakem;
Než pravdu svatou, pravdu věčnou,
Jenž u vesmíru světy klene,
Je věčným slovem v dráhách žene,
Tu pravdu svatou – nekonečnou
Nestíhly smysly nesvěcené.
Však nadějí tušení máme,
Že hrobem pravdu uhlídáme;
Neb krví mír se vydobývá,
Bolestmi vzejde blaho nám,
Tělesnou schránu hnilosť láme –
Duch ten se vznáší ku hvězdám.
E: js; 2002
60