Vstal slavný den! – Nad hlavou Tvou se klene
dnes nebe, sluncem lásky ozářené,
dnes každé srdce hárá Tobě vstříc,
vděčností, úctou jato – povznešené...
Let padesát je Tvého panování:
šlechetných, krásných činů na tisíc
dnes aureolou oblévá Tvou líc,
k níž lidstva Genius se tiše sklání.
– Tys pro svůj lid vždy vroucí srdce měl,
co k blahu, k spáse jeho, – to Jsi chtěl;
i v děsu války na severu říše
Jsi přišel těšit jej před jícny děl;
i ve chatách, v nichž bouřil živlů příval,
– hle, Genius to zlatem v žulu píše –
Tys rukou štědrou tlumil zlo to tiše
a s milosrdným srdcem svým tams dlíval.
A jiné ctil Jsi lidstva ideály,
jež v zníceném Tvém velkém srdci plály:
umění, vědy, vzdělanosti říš,
jež prostírá se do nebeské dáli...
Tys hrdý, důstojný jim stavěl chrám,
v němž duch se zvedal u nadšení výš
a k věčným zdrojům pravdy, světla blíž – –
Ty lid Svůj spasil Jsi a vyrval tmám!
A lidu z celé říše zástup valný
chtěl v dík Ti vzklenout oblouk triumfálný
a zahrnout Tě oddaností vroucí,
by o tom vnukům vyprávěl čas dálný – –
Vše spělo k práci: srdce, ruka, duch,
jeť zářným klenotem ve koruně Tvé skvoucí
národů Tvojich láska nikdy nehynoucí;
však jinak usoudil v své radě – Bůh!
Osudu kynem do kolébky v klín
Ti dána koruna a hermelín.– – –
Však u kolébky Tvé sudičky stály
a sypaly své dary v její stín
a k srdci tajemně Ti kladly ruku:
čarovné losu květy pod ní vzplály;
když dnové Štěstěny se na Tě smály,
Tys také smutek kráčet zřel a muku...
Žel, v uchystaný slávy zářný den
Tys losem trpkým nebyl ušetřen:
přemilá družka, Jasná Tvoje paní,
jež znala milovat a trpět jen,
s andělským srdcem nesouc světa klamy,
uzamkla oči ku věčnému spaní
a září Ti, jenž v slzách hledíš za Ní,
vidinou luznou smírně nad hvězdami.
Tam k věčným hvězdám hleď a zjasni líc:
zlý osud, Bůh dá, nevrátí se víc!
Dnes odlesk zoře stkví se na Tvé skráni,
a miliony jásají Ti vstříc,
jež ved Jsi k zdroji umění a světla, –
a lidumilných činů blahá požehnání
v památce věčné v budoucno se sklání,
by v svěží haluz rodu Tvému zkvetla.