Hle, ústav, pod ochranná zdatně jenž chtěl křídla
skrýt bídu těch, již v kořisť padli živlů zlobě,
a mírnit bol, jenž v černém fátu měl svá zřídla!
Hle, symbol „Slavia“ mu v čele k skvoucí zdobě – –
To postať smělé budovy! Ji v jedno slily
vzruch velké myšlenky a projev svorné síly.
K všem srdcím českým pnul se její oblouk smělý,
jež v lačné síti cizích žoldáků se chvěly.
Zázrakem ústav vstal jak skvoucí fantom v nachu!...
V něm pružinou dav mužů, samá srdce ryzí – –
Tu k patě jeho, z něhož hrdě zved se, z prachu,
též vášně vstaly, okem zajiskřila závisť cizí.
A nastal šum a řev a rozlícená vřava –
pomluvě křídla rostla, zášti hydří hlava.
Vše zloba, jež kdy tygrem v lidských srdcích spala,
se vzbudila v nich, by je vzájem uhlodala.
A v bouři té se ústav chvěl až do základů,
v něž hromovými rázy praly zlobné klíny.
Již rostly zevšad nedůvěry černé stíny
a budovy štít již již ukláněl se k pádu...
Tu přišel’s Ty a vztýčil’s proti vřavě jako svod,
do staletí jenž sahá zpět, Svůj zářný erb a rod,
a věhlas Tvůj se nad příbojem vášní shonu
rozepjal v záštitu jak hvězdy Orionu!
A div! – v ráz ztichly pomluv rozzuřené feny,
kles obr, dravá zášť, jak bleskem poražený.
Kol zavlád klid a nad ním peruť Tvá se chvěla
jak k rozkazu vztažené rámě archanděla...
Hle, širý obzor kol se sluncem důvěry zas jasní,
ústavu zkvétá nová doba: čilý zdárný ruch
v něj vkouzlil mocný vliv Tvůj, mužný zářivý Tvůj duch.
A v práci ke dni den se řadí – dnové krásní!!...
Tak deset přešlo let! Ty v dějinné jsou blány
ústavu „Slavia“ vždy zlatým písmem psány,
a každý list v nich Tebou září jasem duhy;
z nich nejkrasší, že získal’s ze Slovače druhy!
Ba víme, šumná, zvučná zvěsť nám dávno praví,
že tam, kde v blankyt pnou se srázné Tater hlavy,
Ti všecka srdce bijí vstříc, Tě hymnou slaví.
Však k Slávům všem máš stejnou lásku, stejnou něhu.
Je všecky kouzlem duše jal’s: od Adriina břehu
po Dněstru proud a odtud až po Tater štíty
kmen Slávů srdcem Tvým v šik jediný je slitý.
A valný šik ten, lhostejný k nám, cizí prve,
je Tebou náš; již není dálky zamlžené,
jež tepny dělila, v nichž proudy slávské krve –
ta jednou tepnou k jednomu se srdci žene!
Let příštích deset! – Znak Tvé duše se jim vtiská –
Nechť vlny dmou se, v dáli kolem obzor blýská:
loď naši bezpečnou již v peřeje vod nových
páž bude řídit mocná, tepen ocelových!
Jak sláb k Tvým zásluhám je veršů záchvěv smavý,
vetkaný v arabesek záblesk mihotavý!*
Neb v srdce národa co v službách jeho psáno,
to hloub než do mramoru, žuly vytesáno.
Nuž, připusť, ruka chvějná skromně s ním by spolu
list vavřínu Ti vetkla ve Tvou gloriolu.
Lne na něm slzná krůpěj vděku chvíc se ve Tvůj vlas –
Květ požehnání svlaží na něm: ještě pozdní čas
zahlásá zvučně ve vše slávské světa díly
o velkém srdci Tvém, o projevu Tvé síly!