TOBĚ
Ten svět jest věčná proměna,
ni klidu v něm, ni stání:
bez konce stálé rození
a stálé umírání.
Den sotva jitrem zrodí se,
již večer jej potírá;
květ vesny spálí letní žár,
plod léta zimou zmírá.
Máť daří robě životem
a ono smrt jí dává:
tu jeden život počíná
a druhý dokonává.
I bývá každé zrození
radostně uvítáno,
i bývá každé zemření
bolestně oplakáno.
Jitřenka svět kdy pozdraví,
blahé se šíří světlo,
a se sluncem kdy zašel den,
již rmutné temno slétlo.
48
Kdy vesny život rozkvétá,
šat květný zemi zdobí,
a rubáš sněžný věstí žal
jeseni na záhrobí.
Zaznívá ples a veselí,
kdy člověk světu zrozen,
a prsou vzdech i očí pláč
jde za ním, v hrob kdy hozen. –
To srdce lidské jako svět:
ni klidu v něm, ni stání,
bez konce stálé rození
a stálé umírání.
A kdy se radost narodí,
neb kdy ji zlomí tíseň:
hned veselá, hned truchlivá
zazvučí v srdci píseň.
Mé srdce svoje písničky
v blahé i smutné době
zpívalo, dívko milená,
ne jinému, jen tobě.
49