Nade dvorem jestřábů dvé krouží,
kruh ten zvolna níží se a ouží;
kohout slípkám výstrahu dal křikem,
družky v kůlně ukryly se mžikem;
kvočna nebezpečím rozčilená,
volá kuřata svá rozptýlená.
Kuřata se sběhla do chumáče,
kvočna kvílí, chvěje se a pláče.
Žasnete a slyšte, nastává
volapykem ptačím rozprava.
Jestřáb s družkou vznáší se a praví
„Kvočno, pomni na to naše zdraví!
Prolétáme nadpozemské zvůry,
jichžto neznáte vy, sprosté kury.
Vlastí jsou nám hvozdy, šedé skály,
zpytujeme divy v blízku, v dáli,
osvícení zázračnými zjevy
osvítit chcem lidstvo svými zpěvy (!).
To však není pro vás, nízké tvory,
a přec chcete činiti nám vzdory;
svrchovaných práv nám upíráte,
potřebné nám půdy ubíráte.
Vy jen po dvorku se plazíte,
zadinou se nuzně živíte;
neschopny jste vysokého vzletu –
jaký užitek z vás kyne světu?
Na vydatné přišli k vám jsme lovy,
by se rozproudil náš život nový.
Kvočno, slyš, a dej nám kuřátka,
neprospěšná, chabá zvířátka;
popřej nám jich křehoučkého masa,
zvíš pak, jaká povstane z nás chasa.
Nechať rod tvůj rychle vyhyne,
jen když náš rod činnost rozvine!“
Kvočna strachem pořád hůř se chvěla;
miláčky své zachrániti chtěla;
kuřata pak k sobě přilnula,
v chumáči se ani nehnula.
Kohout také nebyl beze bázně,
v koutě skryt však odporoval rázně:
„Rod náš skromný, užitečný, chudý,
smělcům vám že odebírá půdy?
Uplynulo, tuším, třicet let,
kdy již pánem zde byl otcův děd;
vyprávěl též můj děd mému otci
o zděděné naší pravomoci;
já pak sám vám nepochybně svědčím,
že se náš rod chlubí právem větším –
nežli vy, jimžto teprv po dvé roků
závist vidím v dravém vašem oku.
Jest to věru drobeček jen malý,
co jste do té chvíle vykonali;
leč, že každý, rád-li k vám se blíží,
odpuzen byv soustrastně k vám vzhlíží.
Nevíte, že každá slepička
lidem dává živná vajíčka?
Kuřátko-li zlobou vaší zhyne,
hlad ne vám, však lidu jistě kyne.
Vám-li k vůli mladí kohouti
dobrovolně mají zhynouti?
Navraťte se do svých vyšších zvůrů
neděste však nižádnou mou kuru!“
Na kokše však dravci málo dbali,
už se na dvůr sestoupiti jali;
statné sestry nebezpečí zřely
přikvapily, ač se lekem chvěly;
a hned kuřátek dav veškerý
posbíraly chutě v zástěry,
a je zachránily spolu s kvočnou
před tou dravců zlobou přeúskočnou.
Jestřábové smutně s hladem svým
odletěli k bytům skalnatým;
budou konat úkol na se vzatý
na vlastní, ne kuřat na útraty.
Nevědí, že byli chudáci,
je když hubit chtěli luňáci.
Nevolte již zobáky si brousit,
a ty mladé něžné kury rdousit;
vězte, že lid vysoko si cení
kohoutků svých milých kuropění!