Prolog.
Thorwaldsen.
(PANU J. GROVEOVI V KODANI)
Den hasnul znáhla nad velebným Římem.
Jak zlatý pták, jejž stihla smrtná střela,
tvář slunce v skonu chvěla se a mřela;
z červánků krve obětným co dýmem
vzduch plnil se a nocí padal k zemi.
Již boží lampa věčná, měsíc bílý,
po vlnách nebes ostýchavě pílí
jak bludná loďka; stromů haluzemi
zář jeho bledá sněhové co pýří
na pažit padá, v okna velká míří,
za nimiž dílna mistra Thorwaldsena.
Po stěnách, v koutech obrazů soch stíny
se míhají jak bílé pavučiny,
jež vzduchem tíhnou s ptáky v podjeseni.
7
Kol blahé ticho; v dálce zvonů znění,
list, suchá snítka vánkem povznesená
kdes mdlým jen šustem v mistra padá snění.
Již mnoho dnů tak nečinně a němě
jak socha živá k sochám svým se druží
Thorwaldsen mladý, hrdé sklání témě.
Sen míjí jej jak motýl blínu květy
a bledé líce horečnou plá růží.
Bol hluboký se na duši mu věsí
jak chmel divoký úponkovou směsí.
I vzpomíná, jak toužebnými vzněty
z mlh severu, tož z rodných, dánských luhů
v Řím věčný spěchal, na tu svatou půdu,
v níž umění svou nesmrtelnou duhu
v zem připjalo, by po paprscích její
duch lidský z bídy všednosti a bludů
se v nebe vznesl, bohů ku šlepěji.
Duch jeho mladý vichřicí a bleskem
se do pralesů umění dral chmurných,
svou perutí v mžik duby lámal třeskem
a obraznosti ve kotoučích burných
zář nebes pil, však stezky neznal žádné,
jež ku vítězství vedla by jejjej, k cíli.
Tak bloudil v pralese, jen echo zrádné
mu bilo v sluch, cit Herkulovy síly.
Nuž do Říma! Tam jako ve kolébce
duch tvůj se ztiší, hlas mu šeptal v hloubi,
tam vše napsáno rylcem, štětcem, dlátem,
co vřelo dosud ve člověcké lebce,
tam minulost se s přítomností snoubí
jak moře s mořem, tam svým majestátem
v tvém oku vznítí zář, v tom oku slepce,
8
nesmrtná krása a svou vůlí bohů
na pravou stezku pošine tvou nohu.
Tak přišel v Řím a v díla mistrů slavná
hned celé dny se hroužil, v noci zase
sny jejich vléval v lampu svého snění,
s níž dlouho bděl. Tak duše neunavná,
jak lovec po stopě, po každém hlase
šla zkoumavě, jenž v tomto zápolení
se ozval v nitru. Ó ty šťastné chvíle!
Jak toužebně vždy spěchal v dílnu svoji,
sny, myšlénky toť byly ovce bílé,
jež se zvonečky s pastvy v těsném roji
v svůj domov tíhly a on pastýř s nimi.
Jak tiše k němu tulily se doma,
kdy v krbu rozžav dmýchal v jiskry, dýmy
a píseň rodnou k tomu šeptal rtoma!
Kdys v taký večer zápas skončil vnitřní.
Slast jakás tvůrčí, peruť nevidomá
se chvěla dílnou, tepnami a skrání,
máv rukou svojí, mocným zvolal hlasem:
„Ó Hellado, tys hvězdice má jitřní!
již cestu znám v té okeánské pláni,
jež umění se zve, ty nesmrtelným klasem
vše dosud živíš, třeba sterým věkem
nás vzdálena jsi, jako prostor hvězdný,
tvůj paprsk přec i čas proběhne bezdný.
Tys břečtan živý lidstva nad propastí,
neb je-li umění, ty kojilas je mlékem,
a krása je-li, ty jsi její částí!
9
Tvé službě, dláto, zasvěcuji ruku,
vším jiným pohrdám. Tys rouno zlaté,
já Jason jsem, jenž přes strádání muku
je draku vyrval, tlamě sirou vzňaté.
Nuž toho reka, symbol svého boje,
uhnětu z hlíny – zaplaň, hvězdo moje!moje!“
A brzy v dílně Jason majestátný
vstal z hrobu hmoty. Zpod přílbice planul
zor vítězící, rouno třímal zlaté
a v druhé ruce kopí. Svaly vzpjaté
jak zmije chvěly se, – tak heros statný
as na korábu s kořistí svou stanul,
kdy plachty rozpjav s paluby a moře
tam v západ zřel, kde Kolchidy břeh matný
se tratil zvolna rudém na obzoře.
A tvůrce se svým dílem spokojený
jak ptáče plesá, jemuž první píseň
z hrdélka vzešla – ale číši záhy,
jíž mistrův duch byl náhle opojený,
rmut potáhl, ta žití šedá plíseň.
Své druhy dávné, s nimiž stejné snahy
jej snoubily, on shromáždil v své dílně,
by sochu shlédše vydali své soudy.
Na úžas čekal, jiskrou který blesknou
jim v tváře sjede jistě, neomylně;
však mýlil se, ba jeden řečí tesknou
mu pravil srdečně: „Proč popel, troudy
svou oživiti usiluješ září?
Svět antický jen stupeň ku oltáři,
na cestě k božství, jehož v budoucnosti
duch lidský stihne, sta jich zbývá ještě
překlenout mosty, aby s výše mračné
10
pad’ věnec vítěze, dál v jízdě kvačné
duch musí hřměti přes karavan kosti,
přes Helladu, s níž smyly času deště
již maso života. – Ta snaha marna,
chtít vlny mořské ve jho spoutat jarma,
chtít, aby lidstvo vrátilo se znova
ku sarkofagu, antiku jenž chová,
o bozích, heroech dál předlo dumy –
svět antický – toť bajná Židů mana.
Svět kolem nás hřmí jiných hesel ruchem,
jimž onen svět zapadlý nerozumí,
jsme v příboji, nuž nakloňme se uchem
k dnům přítomným, v nichž cválá naše žití
a obraznosti naší vlnobití –
svět antický – toť píseň dozpívaná. –
Noc příští Thorwaldsen v své probděl dílně.
Byl sám a sám, jen zvuky slov těch hrůzných
mu jako zvony v sluch padaly silně.
Byl bledý příšerně, bouř citů různých
přes tvář se hnala, tělo vnitřním mrazem
se ob čas chvělo, náhle vzduchem mává
kladivem mistr a již jedním rázem
od trupu padá Jasonova hlava.
A proto v dílně mnoho dnů již němě
jak socha živá k sochám svým se druží
Thorwaldsen mladý, hrdé sklání témě
a bledou líc, jež horečnou plá růží.
Tou ranou náhlou, jíž Jasona zničil,
jak podťal by též žití svého kořen,
snů, nadějí; stín pochybnosti vztyčil
svou peruť ohromnou, v niž mistr vnořen
se ve vidinách potácel jak chorý,
bez víry v sebe, v umění své vlastní.
11
Přec temnem tím jak paprsk zabloudilý,
jak peříčko, jež ptáče ztrácí v letu,
se lístek růžný s kalicha chvěl zory
a citové se probouzeli slastní
jak v chvíli tu, kdy mistrů řeckých díly
svou měřil sílu, zářnou zíral metu –
S tím jednou usnul; duma započatá
dál v spánku rostla: Smutnou vidí pláni,
kol sloupy zvrácené, soch torsa zlatázlatá,
v zdí ssutinách se lesknou číše, vásy.
Uprostřed sarkofag se šeří velký,
na deskách vnějších růží věnce, pásy
se v arabesek vinou plápolání,
v nich, nad nimi se v rojích živé včelky
kol tetelí a tiché písně bzučí:
„Duch Hellady jsme; v ssutinách zde, rumu,
o bozích dál spřádáme věčnou dumu.
Jak bědná Styx ať lidstvo kolem hučí,
za jiných hesel staví sobě modly,
náš chvějný let zde v sarkofagu prodlí,
až lidstvo bludné po staletí běhu
jak vlasatice k slunnému zas břehu
člun přiváže, by pod antickým nebem
se krásy znova nasytilo chlebem.
Náš život věčný; dokud země bude,
my neustanem v její čelo chudé
pel nosit s Hellady, by medu plásti
v úl doby své duch nadšený moh’ klásti.
Tys duchem takým, proto v dílnu tvoji
jak paprsky teď v hustém spějem roji,
pel nosit budem a ty plásti medu
vykouzlíš rukou z mramorného ledu.“
12
Sen v mlhu přešel. Hlavu mistr zvedá
a kolem vzhlíží – náhle tváře bledá
se křečí zachví, zrak ztrnulý v strachu
v kout jeden zří, což vidina jej mámí?
jde kvapně blíž, již bzukot slyší známý:
Z Jasona hlavy pohozené v prachu
jak z úlu hlubin roj včeliček vzlétá.
V prach klesá mistr: „Zapadlého světa
to pozdrav nesou s Hymettu mi včely!“
– – – – – – – – – – – –
Od chvíle této v dílně zabzučely
vždy zlaté včelky, v tvůrčím zanícení
kdy mistr dlel, – v soch kalich vypučelý
to bohů olympských se lilo snění.
13